Prof. JUDr. Ivo Telec: TCM by měla patřit do zdravotní péče a pod dohled lékařů



Debaty o využití metod TCM, legalizaci, vzdělávání a dalších náležitostech by měli vést odborníci, nikoli politici. I to je názor profesora Iva Telce, který v tomto rozhovoru shrnuje aktuální stav, možnosti, ale i ošidnoti dalšího vývoje. Jasná fakta byla ignorována, převážil laciný úspěch politiků a jejich populistická, ale neodborná argumentace. Není to dobře ani pro obor, ani pro reputaci lékařů. Právě ti by se měli o možnost vzdělání, odborné kontroly i využívání metod, které se zaměřují na lidské zdraví, zajímat a nikoli je odmítat. Obětí je totiž vždycky klient a pacient. 

Jste jeden z mála odborníků, kteří se zabývají podporou vyšší kvality právního prostředí pro poskytování léčitelských služeb. Vyznají se v právu obyčejní konzumenti?

Předem musím říci, že ve srovnatelném zahraniční je běžné, že se právníci zabývají kvalitou právního prostředí léčitelských služeb. Na mysli mám například Německo nebo Švýcarsko, USA, ale třeba i Rusko. Jedná se o segment hospodářského trhu služeb a trhu práce. Důležitý je ovšem tím, že se týká působení na duševní nebo tělesné zdraví.

Otázka, zda se v právu vyznají „obyčejní konzumenti“, má všeobecný význam. Současný právní řád je celosvětově předimenzovaný. Nejedná se ale o žádnou českou zvláštnost. Setkáváme se s tím všude po světě. 

Důvod spočívá v tom, že navrhneme-li jednoduchou právní normu například jako generální klausuli, ozvou se hlasy proti tomu. Prý je to moc obecné a může to svádět ke svévoli. Projevuje se tím nedůvěra vůči těm, co budou obecnou právní normu metodicky vykládat a používat. Jestliže naopak navrhneme podrobný právní předpis, ozvou se tytéž či jiné hlasy proti tomu s tím, že to je příliš kazuistické, nadměrně podrobné a příliš svazující. 

Jistěže bychom si vystačili s Desaterem. Museli bychom ale být vnímavější. Kde je srdce z kamene, ani tisíc předpisů to nespraví. Ale to je všeobecný současný problém lidstva. Opakuji, že se nejedná o žádné české ani evropské specifikum.

Jak z toho všeho ven?

Jednoduše. Právo chrání určité hodnoty, které velmi často, zároveň bývají i obecně uznávanými hodnotami morálními. Nemusíme proto dopodrobna znát kdejaký předpis. Nejsme každý právníkem. Běžně nám vesměs stačí znát obecně uznávané právní zásady či základy právní gramotnosti. Například to, že občanský zákoník je založen na předpokladu poctivosti právního jednání. Anebo to, že zákoník upravuje péči řádného odborníka, tedy i řádného léčitele. Taková odborná péče se odvíjí od znalosti a pečlivosti, stejně jako od pravidel příslušného léčitelského oboru. Například od pravidel chiropraxe nebo osteopatie, které u nás patří do léčitelství a zároveň jsou standardizovány českými, převzatými evropskými, technickými normami včetně etických kodexů. Máme také pravidla aromaterapie, léčebné eurytmie, biorezonance a některá další. V poslední době se v tom udělalo hodně práce ve prospěch zákaznické veřejnosti.

Stručně řečeno, běžnému člověku zásadně stačí povědomí o právem chráněných hodnotách. Ani si běžně neuvědomujeme, že každý den uzavíráme tři, čtyři smlouvy. Svezeme se tramvají nebo autobusem, koupíme si oběd a noviny, zajdeme do kina atd. Podnikatel toho samozřejmě musí znát více ve svém oboru. Kdo má potravinářský závod, musí znát označování potravin či hygienické předpisy. To je jasné.

Pomůže situaci připravovaný Zákon o léčitelské službě? Kraje, kam se mají kompetence delegovat, se brání.

Připravovaný vládní návrh zákona o léčitelských službách reaguje na několik věcí. Vracíme se do Československa v roce 1991, kdy živnostenský zákon začal předpokládat výluku ze živností pro služby přírodních léčitelů. Ovšem v rozsahu stanoveném zvláštním zákonem, který dodnes nebyl přijat. Rozsah výluky proto nelze stanovit, tudíž dnes pro léčitelství platí volné ohlašovací živnosti. V nedávné minulosti můžeme napočítat asi pět nebo šest zákonodárných pokusů, jak situaci řešit. Žádný z nich z různých důvodů nevyšel. Další důvod zvláštního zákona spočívá v hledání řešení, kam s tradiční čínskou medicínou poté, co byla na konci loňského roku, podle mě nesprávně, vyřazena ze zdravotních služeb. Jiný důvod si všímá některých mediálně známých nešťastných nebo právně vadných způsobů služeb. Stát proto hledá, jak lépe chránit zákaznickou veřejnost. 

Uvažovaný zákon o léčitelských službách nepřináší až tak mnoho nového. Většina použitelných právních pravidel platí již dnes. To se týká i právní odpovědnosti.

I nadále půjde o ohlášku. Ovšem nikoli vůči živnostenskému úřadu, nýbrž vůči krajskému úřadu. Necháme-li stranou dílčí odlišnosti, kterých je asi osm, zůstanou nám dvě hlavní novinky. 

Záznamy o péči o zdraví budou napříště povinné a budou muset být uchovávány po dobu pěti let pod hrozbou vysokých pokut. Dnešní stav je jiný. Se záznamy o péči o zdraví počítá od roku 2012 s účinností od 2014 občanský zákoník. Jedná se však o dispozitivní ustanovení závazkového práva, od kterého se mohou smluvní strany odchýlit a dohodnout se na tom, že záznam nebude veden. Stát ale hodlá posílit práva a postavení zákaznické veřejnosti tím, že na příště chce, aby vedení záznamů o péči o zdraví bylo pro léčitele povinné. Příkladem slouží doporučení čajové směsi. Zákazník si je musí obvykle sám poznamenat. Napříště bude muset léčitel sám provést takový záznam a na žádost vydat jeho kopii či výpis. Stát přitom sleduje jedno: má-li léčitelství vystoupit ze stínu, kde je dosud, a má-li se stát uznávanou, zcela legitimní profesí, žádným „šarlatánstvím“, pak se vším všudy. Stát nechrání léčitele. Ti jsou u nás dávno svobodni, nýbrž sází na jejich odpovědnost vůči oslabené zákaznické veřejnosti. V podstatě se tím sleduje ochrana spotřebitele služeb na trhu. 

Kontrola má být svěřena Ministerstvu zdravotnictví a krajským úřadům, namísto dnešních úřadů živnostenských. Kontroly ale není třeba se obávat. Může totiž kontrolovat to, zda záznam o péči o zdraví byl pořízen a je-li uchováván, například pro potřeby použití ve zdravotních službách při vzájemné součinnosti. Sám obsah léčitelské služby se řídí znalostí a pečlivostí a pravidly příslušného oboru, například pravidly astromedicíny apod. Toť vše. Bere se za rozumné, jestliže někdo požádá o astromedicínskou službu, aby mu byla poskytnuta řádně podle oborových, psaných či nepsaných, pravidel. Nikoli snad vadně, odborně nesprávně, proti uznávaným pravidlům astromedicíny. Uvádím zde jen příklad, neboť léčitelské obory jsou rozmanité. Zdravotní úřady se ovšem nebudou zabývat ani správností, ani jakostí léčitelské služby. To je již dnes věc soudů, popř. České obchodní inspekce. Zákon v tom nepřinese nic nového.

Jiná podstatná změna se týká uzákonění Národního registru léčitelů, který bude patřit mezi národní zdravotnické registry. Spravován bude Ústavem zdravotnických informací a statistiky. Léčitelé tak vyjdou ze stínu živnostenského rejstříku, kde nejsou k nalezení, protože jsou dosud podřazeni pod obecně nazvané obory volných živností, které věcně nikomu nic neříkají.

Výjimku má i nadále tvořit duchovní péče a služby s ní spojené, na kterou se připravovaný zákon nevztahuje. Příkladem slouží tzv. filipínské léčitelství, které je součástí křesťanského náboženství, anebo vymítání „ďábla“, které u nás praktikuje například Římskokatolická církev prostřednictvím svých vymítačů.

Pokud mají kraje, přesněji krajské úřady v přenesené působnosti, obavy, jsou to obavy liché. Ano, přibude jim administrativní práce s ohláškami a případnou kontrolou. Od toho tu ale jsou.

Co byste vytkl zákonodárcům, vzhledem k současné bezprizorní pozici TCM? Byl to konstruktivní krok, zrušit novelu zák. 96/2004 Sb.?

Zrušení nelékařských zdravotnických povolání terapeuta a specialisty tradiční čínské medicíny, a tudíž i dvou oborů zdravotních služeb, bylo hrubou zákonodárně politickou chybou. Tradiční čínská medicína je natolik složitou soustavou, že se neobejde bez zdravotnického vzdělání. Ke zrušení ovšem došlo mimovládní cestou.

Senátorské a poslanecké důvody, které vedly k vyřazení ze zdravotnického vzdělávání a zdravotních služeb, byly iracionálně založeny na negativních emocích. Na nedůvěře, zlehčování, konkurenčním strachu, ale i na prosté nevědomosti a lidské neznalosti. Úřední dokumenty obsahují takové množství argumentačních faulů a rétorických triků, že slouží jako učebnice toho, jak nesmí vypadat legislativní proces ani jakákoli racionální argumentace. Studenti práva se mají z čeho a na čem učit. (Smích)Jména předkladatelů ani lékařských funkcionářů určitě nezapadnou. (Smích)

Podle předkladatelů vyřazení tradiční čínské medicíny ze zdravotních služeb je ve veřejném zájmu na ochraně zdraví, aby tradiční čínskou medicínu včetně akupunktury, která je její vlajkovou lodí, u nás praktikoval kdokoli. Třeba naprostý laik po přečtení nějaké brožury po večerech. Takový laik může zároveň sám trpět paranoidní, schizoidní, disociální nebo emočně nestabilní poruchou osobnosti jako klinicky závažnou formou specifické poruchy osobnosti. Jelikož se již nejedná o zdravotnické povolání, neplatí pro ně ani zdravotní způsobilost k jeho výkonu. Prý to je v zájmu ochrany veřejnosti a ústavně zaručeného sociální práva na ochranu zdraví. Každý přitom ví nebo může vědět, že úplný opak je pravdou. Těžko to ale vysvětlit některým lékařským funkcionářům, kteří si hledí svých skupinových zájmů. Od poslanců a senátorů nelze očekávat příliš racionality. Podle zjitřených emocí jednou odhlasují to, podruhé ono. Nemohou se ani ve všem vyznat.  

Proč vlastně k podobným situacím dochází a lékaři třeba neotevřou prostor pro přírodní metody, který by sami kontrolovali, díky vzdělání a kompetencím? O odpovědnosti nemluvě.  

Museli bychom jít do nedávné historie. Kupříkladu v Německu existuje lékařská odbornost lékaře pro přírodní léčebné postupy. Přírodní medicína je také součásti zdravotnictví v Maďarsku. V některých zemích lze vystudovat na klinického naturopata. Vitalistická větev přírodního lékařství u nás kdysi bojovala s pozitivismem. Ten byl politicky nuceně nahrazen marxismem-leninismem. Po roce 1989 se u nás nepodařilo plnohodnotně obnovit přírodní a tradiční lékařství. Spíše jsme zpočátku hledali nové západní přístroje a nové technologie.

Existuje proto u nás kategorický rozdíl mezi integrativní farmacií a biomedicínou. Lékové právo, stejně jako právo zdravotnických prostředků, je totiž pojato integrativně tak, že zahrnuje i tradiční rostlinné léčivé přípravky s léčebnými indikacemi včetně těch, které mají tradici v čínské nebo jiné orientální medicíně. Stejně tak ale i v tradiční medicíně evropské. Máme rovněž přírodní zdravotnické prostředky. 

Tomu všemu odpovídá farmaceutické vzdělávání včetně nelékařského zdravotnického povolání farmaceutické asistenta pro léčivé rostliny. Existuje však na trhu rozdíl mezi lékárenskou zdravotní péčí, která běžně zahrnuje komplementární a alternativní medicínu, a ostatní zdravotní péčí, která je až na výjimky profilována převážně jinak. Vinu na tom nese v prvé řadě Ministerstvo zdravotnictví, protože vyhláškou stanoví základní obsah vysokoškolské výuky všeobecného a zubního lékařství. Nákladově efektivní výuku fytoterapie tam vůbec nenalezneme. Lékárenská zdravotní péče nemůže dohánět to, co chybí v primární zdravotní péči díky úzce nastavenému zdravotnickému vzdělávání. Tento stav by byl lehce změnitelný. Ministr zdravotnictví by ale musel být schopen a ochoten změnit jednu vyhlášku týkající se zdravotnického vzdělávání. Zároveň by musel mít odvahu stát si za veřejným zájmem i proti odlišným náladám různých zájmových skupin. 

Každý rozumný člověk ví, že ponechávat stranou nákladově efektivní podporu zdraví a prevenci je nesprávné. Právě zde totiž spočívá těžiště tradiční čínské medicíny. Pokud se ale stát nechá ovládat iracionálními vášněmi a skupinovými zájmy, těžko jakkoli racionálně uvažovat. Budeme asi muset čekat až na konečné zhroucení dosavadního přetěžovaného a nákladného systému, který ještě může delší dobu setrvačně běžet.

Celkově můžeme říci, že jednak nám dlouhodobě chybí koncepce přírodní a tradiční medicíny, jednak lidé, kteří by byli schopni ji kriticky přejmout z ciziny a zavést i u nás. Třeba i navzdory některým lékařským korporacím a jejich rétorickým trikům.

Má u nás vzdělávání v oblasti přírodní medicíny relevanci? Jsou tu akreditované školy? Jsou vůbec potřeba?

Mnohé jsme si již zodpověděli dříve. Zdravotnické vzdělávání v přírodní a tradiční medicíně má být výsadou nejen farmaceutických fakult, popř. fakult zdravotnických věd, ale též má patřit do programu lékařských fakult. Nemluvě o středních a vyšších odborných zdravotnických školách. Chemie léčivých rostlin je stále chemií, nikoli alchymií. Mnohý lékař, ba i funkcionář, by to sice odkýval, ale skutek utek.

Sice u nás existuje řada komerčních škol tradiční čínské medicíny, ale nejedná se o školy podle školského zákona. Natož podle zákona vysokoškolského. Sám nerozumím tomu, proč se z nich už dávno nestaly alespoň střední nebo vyšší odborné školy. Personální a věcné zajištění by jim snad nechybělo. Asi se tu musí mnoho obchodních zájmů. Veřejné blaho rozmanitého školství pak jde stranou.

České pacientské a pojištěnecké spolky jsou slabé, pokud vůbec existují. Ani pacienti nebyli schopni dát dohromady petici za setrvání oborů tradiční čínské medicíny ve zdravotních službách. Politické vedení Ministerstva zdravotnictví je v tomto směru také slabé, politicky proměnlivé, a zásadně pod vlivem zájmových lékařských korporací, což je hrubá politická chyba. Veřejný zájem není totéž, co skupinový zájem nějakých korporací na trhu.

Co se týče tradiční čínské medicíny, nelze od připravovaného zákona o léčitelských službách v tomto ohledu v podstatě nic moc čekat. Jediné řešení spatřuji v legálním návratu tradiční čínské medicíny do zdravotních služeb, které se vyznačují poměrně silnou ochranou práv pacientů.

Považuji za občansky poměrně děsivé, má-li schizoid, paranoik nebo alkoholik s poruchou osobnosti a navíc laik praktikovat tradiční čínskou medicínu. Nelze se pak divit, že její obraz na veřejnosti nemusí být jen příznivý. Může za to ovšem stát. Jmenovitě se ale jedná jen o pár jedinců z řad lékařských funkcionářů, kterým se podařilo politicky ovládnout prostor a využít organizační neschopnosti stoupenců a praktiků tradiční čínské medicíny. Ostatní byli takříkajíc jen do počtu.

Jan Hovorka

http://www.bulletin-advokacie.cz/ivo-telec-pravo-prirodniho-lecitelstvi

http://www.casopisobchodnipravo.cz/clanky-rubrika/novy-clanek/

Comments

  1. Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *