JUDr. Ivo Telec: Cílem by mělo být integrativní zdravotnictví

Vývoj k potřebnému a odpovídajícímu zařazení metod Tradiční čínské medicíny (TCM) směřuje, nejen díky výsledkům jednání vlád a odborných institucí, ke znovuotevření vážné debaty, o čem tu vlastně mluvíme. Vzhledem k tomu, že obsahem činnosti je ovlivnění zdraví a života člověka, základním předpokladem je jasný právní půdorys, definice vztahů a činností, stanovení odpovědnosti, limitů, kategorií a dalších nezbytostí.

Na chvilku by měly jít stranou animozity, hysterické reakce a materialistická bohorovnost, komerčně konkurenční rivalita, odborná řevnivost, stejně jako mysticismus, odkazování se na víru a ideje, symboly a jiné atributy, pocházející ze světa mimo oficiální vědu.

Jsme v jedenadvacátém století, máme k dispozici vyhovující nástroje, systémy, instituce i experty ke zpracování vědomostí, formulaci předpisů, ustanovení a zákonů. Tak prostě jako společnost fungujeme, musíme fungovat. Současně ale musíme hlídat a dále rozvíjet prostor demokracie, individuální svobodu člověka, jeho rozhodování, víru, možnost vzdělání, dostupnost informací a práva na jejich využití.

Proces teprve začíná. Odborníci nejdůkladněji propracované a prozkoumané metody legálně aplikují – příkladem je Centrum TCM ve Fakultní nemocnici Hradec Králové, a jistě brzy uslyšíme o dalších. Stabilizují se studijní, kontrolní a výzkumné skupiny, zdokonaluje systém vzdělávání a jeho aplikace do praxe. Prohlubuje se spolupráce se zahraničními týmy, které jsou v mnoha ohledech mnohem dál. Je nutné lépe informovat nejen odborníky, ale především klienty-pacienty. Dát jim jistotu, že se neoctnou v rukou šarlatánů a podvodníků, nebude ohroženo jejich zdraví a život.

A tím jsme překročili pomyslnou hranici oblasti zdravotnictví a dostali se ke stejně  zásadnímu tématu – právu. To je v našem stávajícím systému zdravotní péče celkem dobře nastaveno, a počet lékařů v zákonodárných institucích nás může uklidnit, že kodifikace čehokoli nebude amatérská. Je ale třeba vymezit, definovat a nastavit limity, disciplíny, oblasti, metody a další atributy spadající do péče o zdraví a život člověka také z hlediska právního v případě, že jsou užívány metody, u nichž tato stránka dosud řešena detailně nebyla.

Dopravní nehoda, poškození majetku, živelná katastrofa… Cokoli se nám může přihodit, a nastane právní problém. Pak zpravidla s prosbou běžíme k právníkovi. Kam se ovšem obrátíme, pokud se jedná o problém z oblasti léčitelství, alternativní metody, ne-lékařského léčení? Současný právní stav a prostor, který se dotýká nepřímo i metod TCM, nám objasnil právník, působící na Masarykově univerzitě v Brně a Univerzitě Palackého v Olomouci, a který se oboru i detailům profesionálně věnuje – prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.

Proč se zabýváte otázkami právního postavení tradičního, přírodního léčitelství, nebo řekněme alternativními postupy a metodami, které jsou některými  odborníky z oblastí práva a zdravotnictví řazeny k mýtům, šalbám a folklóru, někdy dokonce k aktivitám, blížícím se obecnému ohrožení?

Začátkem 90. let mě můj bývalý spolužák, poslanec za ODS, požádal o právní spolupráci při přípravě zásad zákona o odborném léčitelství a Komoře odborných léčitelů. Zvláštní zákon upravující postavení přírodních léčitelů byl totiž, a stále je, předpokládán živnostenským zákonem z roku 1991. Na přípravě se podílela Asociace odborných léčitelů. Určitý pokus také vzešel ze strany Občanské demokratické aliance (ODA). Příprava zákona ale uvízla. Později se dočasně projevila vládní politika proti veřejnoprávním profesním komorám. Celá věc byla odložena. Následně bylo trvale zvoleno podřazení přírodního léčitelství pod volné ohlašovací živnosti. Výluku ve prospěch rámce zvláštního zákona nelze použít pro jeho neexistenci.

O návrhu zákona jsem publikoval článek v časopisu Gemma roku 1993. Myslím si ale, že tehdejší postup by byl příliš přísný. Předpokládal totiž lékařskou supervizi.

K tématu jsem se mnohem později vrátil. Mezi tím jsem se jako advokát v praxi zabýval například psychologickými metodami z hlediska práva autorského a práva proti nekalé soutěži. Stejně tak i ochranou osobnosti.

Univerzita Palackého v Olomouci zařadila právní otázky přírodního léčitelství a duševního vlastnictví mezi své výzkumné projekty s veřejnou podporou. Nyní postupně vycházejí dílčí výzkumné výsledky v odborném tisku. Na přelomu roku vyjde kniha Přírodní léčitelství a právo. Česky a anglicky.

Přírodní léčitelství a celá tradiční medicína jsou běžnými jevy všude po světě. V tomto smyslu se jedná o všední záležitost. Právní pozornost mu ale byla u nás věnována jen okrajově. Tato situace se změnila roku 2012, kdy byl přijat nový občanský zákoník. Došlo  k uzákonění typového závazku péče o zdraví. Vláda se ve svých usneseních z let 2009 a 2011 výslovně zmínila právě o léčitelích, chiroprakticích apod. Vládní usnesení, obsahující důvodovou zprávu k zákoníku, jsou závazná pro všechna ministerstva. Tedy i pro Ministerstvo zdravotnictví. Občanský zákoník tuto oblast pojímá z přísného hlediska péče řádného odborníka a postupu lege artis.

Řada států EU má vlastní zákonné úpravy. Např. Německo nebo Velká Británie. Z dalších zemí můžeme jmenovat Švýcarsko, ale i Rusko, Čínu a mnoho jiných států..

Politika Světové zdravotnické organizace (WHO) je založena na zavedení tradiční medicíny do vnitrostátních zdravotních soustav. Netýká se to zdaleka jen rozvojových zemí, ale všech členských států. Cílem je integrativní zdravotnictví. Podobně jako již máme integrativní lékovou soustavu anebo integrativní školství. Kupříkladu u nás zavedené waldorfské školství má blízko k antroposofické medicíně. Vedle toho máme církevní školství, které má vazbu na pastorální medicínu, ale třeba i lesní mateřské školy aj.

Pokud snad má některý člověk dojem, že se u přírodního léčitelství jedná o šalbu nebo báje, jedná se o jeho osobní věc. Právní, úřední ani mezinárodně politický význam to nemá žádný. Těžko někomu brát jeho víru v uměle syntetizovaná chemická léčiva „za každou cenu“ nebo „pokaždé“. Samozřejmě nelze vyloučit, že se někdo mohl stát obětí podvodu nebo byl nějak poškozen. Stát mu pro takový případ poskytuje celou řadu obranných prostředků. Se zdravotními zanedbáními se ale někdy setkáváme i  v nemocnicích, na klinikách apod.

Část léčitelství přesahuje do ústavně zaručené náboženské svobody. Připomínám pastorální medicínu, včetně klinické pastorační praxe. Působí u nás i tzv. léčitelská církev, Společenství Josefa Zezulky, náboženská společnost. Z praxe známe také křesťanskou svátost pomazání nemocných.

Působení na zdraví je právně vzato celkem trojí. Duchovní, včetně náboženských úkonů, přírodně či lidově léčitelské a nakonec se jedná i o zdravotní služby na trhu. Takový je běžný stav i v českém prostředí. Všechny tři případy se navzájem liší způsoby působení i obory. Existují přesto hraniční oblasti nebo překrývání či povahové podobnosti. Nelze pokaždé vést přísnou formální hranici.

Kupříkladu klinická hypnóza při zdravotních službách na trhu počítá s kvalitativní proměnou, jíž je různá hypnabilita pacientů. Podobně u některých léčitelů platí různá míra jejich senzibility. Od toho se odvíjí metodologie hodnocení uzdravení či jiných jevů. V léčitelských a duchovních případech se spíše používají metody kvalitativního výzkumu. Podobně tomu je v části zdravotních služeb, zejména v psychoterapii nebo v psychosomatice.

Jinak řečeno, důkazy účinnosti se liší i v rámci zdravotních služeb samých. Laboratorní rozbor vzorku krve nebo vyšetření kloubu pomocí magnetické rezonance nelze porovnávat například s biblioterapií, canisterapií nebo hagioterapií, která již může přecházet do pastorálního lékařství. Míra spolehlivosti důkazů účinnosti, ale i bezpečnosti, bývá různá i v samostných zdravotních službách. Nemluvě o lékovém právu.

Podobně tomu bývá v léčitelství. Právní otázkou je, zda se jedná o příčinnost jevů, anebo jen o jejich souvztažnost. Například o pouhou následnost uzdravení nemocného člověka po léčitelském zásahu bez příčinnosti v tomto zásahu. K zodpovězení se používá právní metodika vážení pravděpodobností příčin. A samozřejmě i míra pravděpodobnosti. Podstata ovšem spočívá v tom, jak chápeme člověka samého. Zde asi jinak odpoví hinduista, neomarxista nebo římský katolík. Mnohdy jsme omezeni svým světonázorovým pohledem či určitou ideologií, kterou nemusí sdílet někdo jiný.

Je věcí ústavní svobody každého člověka, jak chce o své zdraví pečovat. Zda domácí léčbou či vlastní medikací, anebo jinak a kdy jinak. Také třeba odlišit méně závažná onemocnění od smrtelných apod. Některé postupy jsou ovšem nenahraditelné, například u úrazové chirurgie. Jindy lze zvolit tradiční rostlinný léčivý přípravek s léčebnou indikací namísto uměle syntetizovaného léčiva s hrozbou vážných vedlejších účinků. Významná je osvěta. A to i právní. Svou roli může sehrávat i odolnost organismu proti antibiotikům, alergie apod. Alternativa tak může přijít vhod. Někdy dokonce může být jedině možná. Každý člověk, i pacient, je totiž jedinečnou bytostí.

Jak ochránit klienty i praktiky?

Má v dnešním pojetí práva podobná rekodifikace naději na uznání, a tedy praktici metod TCM, lékaři i léčitelé, na právní ochranu?

V současné době spadá přírodní léčitelství pod volné ohlašovací živnosti. Od roku 1991 se v tom nic nezměnilo. Tento právní stav pramení od května 1990. Duchovní léčba je výkonem náboženské svobody. Zdravotní služby na trhu se zase řídí zdravotnickým právem.

Samozřejmě lze stále uvažovat o možné zvláštní zákonné úpravě přírodního léčitelství. Dnes ale valnou část těchto otázek řeší  občanský zákoník. Ten dostatečně chrání jak zákazníky, tak i samotné poskytovatele služeb. K mimosoudnímu řešení spotřebitelských sporů je povolána Česká obchodní inspekce. Ta také vykonává dohled, vedle živnostenských úřadů.

Větší roli by ale mohla sehrávat Hospodářská komora České republiky či do ní začleněná živnostenská společenstva. Mám tím na mysli ověřování léčitelského či podobného působení na zdraví podle smlouvy o kontrolní činnosti dle občanského zákoníku. Metodologickým východiskem kontrolora by byl kvalitativní výzkum s jeho obecně uznanými metodami.

Diskutovanou otázkou zůstává další neboli profesní vzdělání v podobě odborné zkoušky. Tu si lze představit třeba u bylinářů. Proč tomu tak není, je věcí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Kupříkladu u detekcí anomálií zemské kůry neboli u proutkaření byla tato odborná zkouška zavedena. Na výkon živnosti to ale nemá žádný právní vliv. V současnosti probíhají úřední jednání o odborné zkoušce aromaterapeutů. Také ale bez vlivu na volnou živnost. Je věcí státu, jak schopně, kdy a zda tyto otázky vyřeší.

Nelze však přeceňovat veřejnoprávní profesní regulaci trhu. Podstata totiž spočívá v soukromém právu a v soudní ochraně soukromých práv, jakož i přirozeného osobnostního práva na zdraví. A to je doména občanského zákoníku. V tomto směru je stav zásadně vyhovující. Dlužno dodat, že velmi přísný a vysoce odpovědný. Vyhovující je i trestněprávní a daňová úprava.

Na okraj ale musím říci, že profese aromaterapeuta je zařazena v Národní soustavě povolání, kam patří i proutkař. Soustavu spravuje Ministerstvo práce a sociálních věcí. Detekce anomálií zemské kůry zase spadá do Národní soustavy kvalifikací, spravované Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Lékové právo rozlišuje mezi lékařem a odborníkem na homeopatii, tedy nelékařským praktikem, jak říká statistika. Živnosti spravuje Ministerstvo průmyslu a obchodu. Význam má Česká obchodní inspekce. Duchovní léčba v podobě náboženských úkonů má blízko k Ministerstvu kultury. Soukromá práva jsou pod ochranou soudů. Působnost Ministerstva zdravotnictví není v tomto ohledu velká. Někdy není vůbec žádná, což je věcně i právně v pořádku.

Jaká je situace v zahraničí, v Evropě především, kterou bychom mohli aplikovat pro naše srovnání?

Podrobná právní srovnání obsahují veřejné materiály Světové zdravotnické organizace. Kladně se v tomto směru vyjádřila Rada Evropy i Evropská unie. Evropské právo samo ale tyto věci neřeší. Ponechány jsou na vnitrostátních zákonodárstvích členských zemí, která se různí. Přísná je úprava německá.

Sjednoceno je ale lékové právo, a to i na úrovni Evropského lékopisu, spravovaného Radou Evropy. Lékové právu stanoví odlišné režimy pro alopatika, homeopatika a tradiční rostlinné léčivé přípravky. Metodologicky a právně se používají různé druhy důkazů účinnosti a bezpečnosti. Přísná homeopatická úprava je v EU přikázána u léčby hospodářských zvířat v ekologickém zemědělství. Nepřímo se tak chrání spotřebitelská veřejnost.

Může být takto ošetřena i Tradiční čínská medicína, která se u nás na základě mezivládních dohod prosazuje jako subsystém, pomocný nástroj zdravotní péče?

Právně není nutno rozlišovat, zda se jedná o lékařství tradiční nebo tzv. konvenční západní. Tradiční medicína také není jen čínská, ale i korejská, japonská, indická ájurvéda, sibiřská aj. Samozřejmě existuje i tradiční evropská medicína, kam patří mimo jiné antroposofická medicína, známá zejména ze Švýcarska a Německa. Lékové právo také počítá se zeměmi s homeopatickou tradicí, kam patříme i my.

V pohledu českého zdravotnického práva je rozhodné, aby poskytovatel zdravotní služby jednal lege artis medicinae. Zejména pak podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, od nichž se může v dohodě s pacientem odchýlit. Kupříkladu lékař ale nesmí léčit podle pravidel náboženských, třeba svátosti pomazání nemocných. Pokud by jeden člověk byl lékařem i knězem zároveň, musel by oba postupy od sebe právně oddělit tak, aby zákazník nebyl uveden v omyl, oč se vlastně jedná. A zda je něco hrazeno z veřejného zdravotního pojištění, anebo není.

Co se týče Vámi zmiňovaného tradičního čínského lékařství, v praxi bylo u nás uplatňováno již dříve, než byla dosažena jakákoli mezistátní ujednání. Nemusí se jednat o „pomocný nástroj“ zdravotní péče, nýbrž o jakýkoli, tedy i hlavní. Rozhodná je dohoda mezi poskytovatelem zdravotní služby a pacientem. V některých případech musí jít o poučený neboli informovaný souhlas pacienta se zákrokem.

Právně je významné, že diagnostické nebo léčebné metody, které byly zavedeny v některém státu Evropského hospodářského prostoru nebo Švýcarsku se u nás nepovažují ze nezavedené. Jinak by musely podléhat ověřování, což již nemusí. Jedno je, zda se jedná o metody tradiční nebo nové. Rozhodná je jejich zavedenost do klinické praxe kdekoli a jakkoli v našem evropském prostoru.

Kde je hranice, kdy se tzv. lidové léčitelství, metody, formulované historicky anonymními praktiky v horizontu stovek a tisíců let, stávají konkrétním majetkem, předmětem duševního vlastnictví, právní ochrany?

Většina léčitelských metod patří k obecnému dědictví lidstva. V Evropské patentové organizaci ani u nás nelze nové diagnostické nebo terapeutické metody patentovat. Oproti některým jiným státům. Dříve u nás Ministerstvo zdravotnictví udělovalo osvědčení na nové zdravotnické metody. Tento postup ale byl před lety zrušen.

Ačkoli zdravotnické metody jsou nehmotnými věcmi v právním smyslu občanského zákoníku, nejsou k nim zákonem přiznána žádná vlastnická ani jiná absolutní majetková práva. Chráněna je však držba metod. Stejně jako platí ochrana před nekalou soutěží. V obou případech se jedná o nepřímou právní ochranu. V praxi bývá ale dostatečná, což mohu jako advokát potvrdit. Podobně tomu je u know-how. Kupříkladu léčitelské know-how lze ocenit i vložit do základního kapitálu právnické osoby. Třeba nějakého „ústavu přírodní medicíny“.

Obor „Přírodní léčitelství“ (my si pod tento pojem zahneme pracovně všechny obory a metody) není definován nebo zakotven v zákoně o zdravotní péči, ani jiném.  Znamená to pro praktiky a lékaře neomezenou volnost, nebo v podstatě zákaz vykonávání podobných léčebných postupů?

Přírodní léčitelství obsahuje takové postupy a obory působení na zdraví, že se nejedná o úzce vymezenou zdravotní péči podle zdravotnického práva. Podobně tomu je u duchovního působení na zdraví například pomocí náboženských úkonů. Přírodní léčitelství nebo nábožensko-duchovní služby také nemusí postupovat podle pravidel vědy, jak je přikázáno u zdravotních služeb. Jedná se o tři sféry lidské činnosti, a to i v právním smyslu. V konkrétních případech je ale lze nahrazovat či doplňovat anebo dokonce integrovat do sebe. Rozhodné je přitom blaho nemocného člověka. Zájem pacienta má přednost před zájmem vědy nebo společnosti, jejíž součástí je zdravotnictví. Vyplývá to jasně z Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, kterou je náš stát léta vázán.

Pokud by jeden člověk byl zároveň lékařem nebo klinickým psychologem a vedle toho i léčitelem, musel by tyto činnosti ode sebe právně oddělit. Účelem je, aby zákazník nebyl klamán o povaze jeho činnosti, platbě, povinném pojištění odpovědnosti, úhradě z veřejného zdravotního pojištění apod. V praxi stačí informování zákazníka. Vedle toho například i uvedení dvojího profesního označení apod.

Jedná se o kulturní odkaz, nebo pokračování vývoje metod léčby, poskytované na základě dostupných zdrojů a vyhodnocených informací?

V praxi se vyskytuje obojí. Vedle tradičních postupů se objevují i nové metody, které bývají spjaty s novými technickými řešeními přístrojů. Například pomůcek na irisdiagnostiku aj. I u nás byla udělena řada průmyslověprávních výsad, zejména užitných vzorů, na přístrojová technická řešení, která se používají i v léčitelství apod. Někdy se jednalo přímo o vynálezy. Podobně tomu je v cizině. Průmyslověprávní ochrana ale sama o sobě ještě nic neříká o prospěšnosti nebo využitelnosti řešení. Má svá vlastní právní pravidla, která nelze přeceňovat ani jim přisuzovat cokoli dalšího.

V praxi nutno právně posoudit, zda „něco“, třeba jen určitý prvek, spadá do rozsahu chráněného práva určitého vlastníka. Odborně se tím zabývají patentoví zástupci a někteří advokáti. Existují k tomu různé právní a jiné odborné metody. Může ovšem jít například „jen“ o nekalou soutěž na trhu. Například nepoctivým těžením z cizí investice, dovednosti a práce apod. Tržní situace bývají rozmanité po celém světě. Právní ochrana ale bývá jednotná nebo velmi podobná.

Vedle toho se setkáváme s nemateriálním kulturním dědictvím lidstva podle mezinárodní smlouvy spravované UNESCO. Úředně sem spadá například akupunktura nebo požehování, pramenící z Číny. Rozsáhlé vnitrostátní seznamy živoucích tradic vede Švýcarsko. Řada úředních zápisů se týká právě léčitelství, včetně například léčby modlitbou aj.

Výzkum a věda jsou pozadu

Jak byste formuloval ideální právní stav a status alternativních léčebných metod? Měly by se jejich správy ujmout instituce? Ministerstvo zdravotnictví, specializované Komory, univerzitní  pracoviště, neziskovky?

Vláda v roce 2005 rozumně navrhovala nový zákon o zdravotní péči. Sledoval právní bezpečí na trhu. Spočívalo v tom, že návrh výslovně stanovil, že lékaři mohou používat i tzv. nekonvenční metody. Vedle toho ze zdravotnictví výslovně vyloučil působení léčitelská apod. Návrh byl ve shodě s usnesením Rady vlády pro lidská práva. Odstranily by se tak některé právní pochyby či rizika. Z důvodů stranicko-politických půtek o zdravotnictví ale zákon nebyl přijat.

Dnešní zákon o zdravotních službách z roku 2011 tato ustanovení nemá. Tím může docházet k právním nebezpečím na trhu. Tuto legislativně-politickou chybu zavinilo Ministerstvo zdravotnictví. Nakonec se to může obrátit proti lékařům samým. Zdá se, že česká zdravotní politika je v tomto ohledu dlouhodobě nepříliš právně rozumná. Ovládána je možná spíše emocemi, předsudky nebo snad osobními náladami jednotlivých dočasných ministrů, straníků. Rozumná věcná a právní řešení pak spadají pod stůl. Trochu ve stylu „ode zdi ke zdi“ anebo naopak podle vzoru „mrtvého brouka“. Vynikne nám to právě ve srovnání s kulturně podobnými zeměmi, kde platí vyspělejší zdravotnické právo. A také větší ochrana zájmů pojištěnců veřejného zdravotního pojištění. Zřejmě jsou u nás slabé i pacientské spolky. Anebo nejsou dostatečně právně orientované. Některé zavedené postupy českých zdravotních pojišťoven totiž jdou na úkor pojištěnců, aniž by to bylo podle zákona nutné. To se týká právě přírodní nebo tradiční medicíny.

Výzkumné instituce a vysoké školy dluží veřejnosti výzkum přírodního léčitelství, tradiční medicíny a podobných činností. Nemám tím na mysli výzkum národopisný či dějepisný, který je znám. Hlavně se jedná o kvalitativní výzkum účinnosti a bezpečnosti. Paradoxně, v době minulého politického režimu byl tento výzkum prováděn. Počátkem 90. let byly jeho výsledky obhájeny, ale dále byl u nás ukončen. Nutno se pak spoléhat na zahraniční zdroje a výsledky.

Svobodná občanská společnost není příkaznická. Odvíjí se zdola. Proto je nutno klást důraz například na spolkovou samosprávu a vůbec spolkovou činnost ve sledované oblasti. Zdá se mi ale, že tyto aktivity jsou spíše roztříštěné. Může to být ovšem dáno samou rozmanitostí léčitelských a tradičně medicínských oborů i postupů. Zájmy bylinářů také mohou být trochu jiné, nežli homeopatů.

Práce na statutu metod a soustav lidového léčitelství patří k důležitým bodům projektů WHO, mj. i proto, že 80% populace nemá přístup k moderním zdravotnickým systémům, jak je známe v Evropě. Máte informace nebo zkušenost o přímé aplikaci právních konsekvencí politických cílů WHO u nás?

Jak jsem již řekl, politickým cílem Světové zdravotnické organizace je integrativní lékařství. Má zahrnout jak tradiční, tak i tzv. konvenční západní medicínu bez ohledu na hospodářskou vyspělost členských států. Jedním z příkladů plnění této politiky je Fakultní nemocnice Hradec Králové se svou ambulancí tradiční čínské medicíny směřující ke klinice. Podobné snahy  se objevily v Klaudiánově nemocnici v Mladé Boleslavi. Tuto politiku u nás naplňují i některé lázeňské služby apod. Nemluvě o řadě malých soukromých ordinací. Správné je, že tradiční čínské medicíně se věnuje právě veřejnoprávní Fakultní nemocnice Hradec Králové. Dává se tím najevo patřičný význam tohoto dlouhodobě osvědčeného lékařského jevu. V řadě vyspělých států světa je něco takového ostatně již dávno uplatňováno.

Pozadu ovšem zůstává české zdravotnické školství a další vzdělávání. Netýká se to ale jen tradičního lékařství. Kupříkladu odbornost psychosomatika byla u nás vyhláškou zavedena až roku 2013. Tedy s lékařským zpožděním o několik desetiletí v porovnání se zdravotnicky vyspělými státy. Část lokální české lékařské komunity se na tyto oblasti stále dívá „skrz prsty“. Bez ohledu na to, že mnohdy lze takto ušetřit veřejné výdaje zdravotního pojištění.

Autor: Jan Hovorka

Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.

vedoucí katedry soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, advokát v Brně a mezinárodní rozhodce.

Právník roku v kategorii právo duševního vlastnictví