MUDr. Ing. Petr Fiala: Nedostává se nám pokory před tím, co dosud neznáme do detailů


Akupunktura je léčebná metoda, kterou lékař může využít pro léčbu pacienta. Přes časté odsudky politiků-lékařů, kteří zpochybňování používají jako politický program, má u nás už několik desítek let stabilní, a stále sílící pozici. Vzdělání pro absolventy lékařských fakult, navazující specializované kurzy, další studium v rámci celoživotního vzdělávání, to vše posiluje kompetence lékařů, využít akupunkturu pro vlastní specializaci a odbornost. Jak je na tom akupunktura v Čechách aktuálně, na to nám odpovídal patrně expert nejpovolanější – MUDr. Ing. Petr Fiala, PhD:

MUDr. Ing. Petr Fiala, PhD (foto dvojka.rozhlas.cz)

Jaké je postavení a využití akupunktury u nás v oblasti medicíny – nezasloužené, odpovídající, mizivé, nadějné, perspektivní…?

Asi bych to formuloval tak, že akupunktura je u nás na počátku 21. století perspektivním oborem, ale toho času je její postavení díky řadě faktorů nezasloužené. Víceméně je tu trpěna, místo aby byla daleko více rozvíjena a podporována jako v jiných západních zemích.

Trochu mi to připomíná dobu zhruba před sto lety, když znovu přišla přes Francii do Evropy a hledala tu své místo. Tehdy totiž zastihla západní svět na ohromném vzestupu: nové objevy v přírodních vědách, v medicíně a s nimi i nové technologie. Přinesly je takové osobnosti jako Pasteur, Röntgen, Virchow, Sherrington, Fleming a jiní. Zdálo se, že o nemocích a jejich léčení víme už skoro všechno a budeme schopni si s nimi poradit za pomoci moderní vědy. Jak jsme se mýlili…! 

Tak nějak musela vypadat akupunktura v neolitické Evropě před zhruba 5 500 lety. Stalo se na pomezí dnešního Tyrolska a Itálie. Muž z ledu „Ötzi“ si ji nechal dělat na své potíže nejméně 61x – v místech dnešních „akupunkturních bodů“ byly provedeny zářezy, do nichž byl vetřen dřevěný popel z ohniště.

Pevné místo v západním světě tedy našla akupunktura až později, ve druhé polovině 20. století. Ale ouha! Opět přišla moderní medicína s převratnými objevy, které náš staronový obor zase upozadily: proč se spoléhat na „primitivní jehličky“ v éře computerové tomografie, pozitronové emise, mocných antibiotik a dalších léků na všechny naše neduhy! 

Skoro jsem rád za současnou koronavirovou krizi – ukazuje nám totiž, že zdaleka nejsme pány všehomíra: vrací nás po právu oběma nohama na zem, kam při vší úctě patříme. Z našeho bohorovného klidu konzumního světa nás dokáže vykolejit jeden obyčejný malý, nepatrný mikroorganismus, před nímž se musí sklonit nejen naše medicína, ale i celý globální svět se svým lehce zranitelným pokrokem, ekonomikou a dalšími vymoženostmi.

A pak tu vidím ještě jeden rys, společný a specifický pro postkomunistické země: několik generací si už tolik zvyklo na „vědecký materialismus“, že to, co nejde vypitvat, vyřezat nebo vidět pod mikroskopem, jako by neexistovalo. Nehmotné a nepoznatelné nám uniká. Nedostává se nám pokory před tím, co dosud neznáme do všech detailů. Takže na rozdíl od mnoha západních zemí, kde je dnes lékařská akupunktura považována za součást medicíny, neboť jsou už dobře popsané její základní mechanismy, se na ni v našich zemích mnozí stále dívají přezíravě a spatra jako na podezřelou „buržoazní pavědu“.

Říkáte „znovu přišla přes Francii do Evropy“ – jak tomu rozumět?

Ano, to je další, dosud překvapivě málo známý fakt. Podle nejnovějších výzkumů totiž znali akupunkturu v Evropě už před zhruba 5 500 lety, tedy ještě dřív než ve staré Číně. Na mumii dobře známého tyrolského „muže z ledu“ Ötziho se našlo 61 tetování provedených zářezy do kůže s vetřeným popelem z ohniště. Jako z udělání se shodují s místy dnes užívaných „čínských“ akupunkturních bodů. A navíc bychom dnes nejspíš použili ty samé body na jeho prokazatelné neduhy a bolesti – zažívací obtíže, bolesti zad, kloubů atd. 

Autentická tetování nalezená na mumii Ötziho. Co mu chtěl léčit touto „akupunkturou“ jeho léčitel? Byly to bolesti kloubů, nohy nebo třeba žaludku, který měl plný parazitů? Pokud to byly zažívací obtíže, museli bychom připustit, že naši evropští předci disponovali už v neolitu znalostmi tzv. „vzdálených bodů“.


Vědci z Harvardu se domnívají, že se akupunktura nedochovala v Evropě nejspíš proto, že neolitické kmeny, které ji používaly, podlehly genocidě. Jak šel čas, podařil se logicky stejný objev i těm, kdo začali postupně osídlovat východní Asii. Ti ovšem měli štěstí a přežili. Tak se stalo, že v Číně se akupunktura dochovala a na přelomu 19. a 20. století se díky francouzskému šlechtici Soulié de Morantovi a lékaři Rogerovi de la Fuye znovu ocitla ve své staré vlasti, v Evropě.

Vedete Katedru akupunktury, jediné relevantní vzdělávací zařízení. Co poskytujete studentům?

Katedra akupunktury je jednou z desítek lékařských kateder Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (IPVZ) v Praze, který je ze zákona určen jako vzdělávací instituce pro lékaře „po promoci“ a dále. Lékařská akupunktura u nás zatím ještě není atestačním oborem jako v některých jiných zemích (např. už i na Slovensku), a tak se její výuka děje v rámci celoživotního vzdělávání lékařů. Náš program zahrnuje 200 výukových hodin teorie i praxe a je koncipován obdobně jako v ostatních zemích EU. Pokud lékaři absolvují všechny naše výukové moduly a složí předepsanou zkoušku, dostanou osvědčení, které je opravňuje vykonávat akupunkturu u nás i v celé EU.

Rozhodnutím MZ ČR se metody TCM ocitly mimo zákonné vymezení. Ovlivní to práci lékařů, kteří absolvovali vaši katedru?

Vůbec ne. Pro naše lékaře-akupunkturisty by tento chystaný zákon nic nezměnil. V jeho případě by se totiž nejednalo o „lékařskou akupunkturu“, ale víceméně o „léčitelskou akupunkturu“, tedy o úroveň níž. Dovolil by provádět akupunkturu různým dalším lidem, kteří by absolvovali jen nižší stupeň vzdělání, snad jakési „léčitelské“, o němž se vedla bouřlivá debata. U nás by to bylo naprosté novum. I u léčitelů v Evropě je ovšem potíž v tom, že jsou v každé zemi vymezeni jinak, dostává se jim jiného základního vzdělání a mají i jinou právní odpovědnost za pacienty než lékaři. Proto kolem toho bylo u nás takové pozdvižení.

V některých zemích, a zejména v Číně akupunkturu obvykle neprovádějí západně vzdělaní lékaři, ale hlavně „léčitelé“. Naopak, západně vzdělaní lékaři v zemích Východní Asie si od ní udržují spíš odstup. Laických „bosonohých“ akupunkturistů je tam dost. Určitou výjimku vidíme např. v technicky vyspělých zemích jako je Jižní Korea, Japonsko či Tchaj-wan, kde si západně vzdělaní lékaři, podobně jako v Evropě doplní vzdělání o obor „akupunktura“ a provádějí ji pak spíš „po Evropsku“.

Jak se vlastně liší řekněme euroatlantické pojetí akupunktury od čínského, dnes deklarovaného jako oficiálně distribuovaný komplex jednotlivých kategorií TCM?

Jen pro upřesnění – pokud řeknete „tradiční čínská medicína“ (TCM) nahlas např. v Japonsku, ve Vietnamu nebo v Tibetu, budou vás považovat přinejmenším za velmi nezdvořilého. Kromě samotné Číny se totiž všude jinde mluví o „tradiční orientální medicíně“. Jiné národy nerady vidí, když se Čína staví do role jakéhosi hegemona jejich společné „východoasijské moudrosti“, protože všude tam kvetou tradiční postupy, okořeněné vždy tím nebo oním léčebným postupem jako jejich zvláštním uměním. Ostatně ani na pevninské Číně neexistuje jedna jediná škola TCM. Jinak vypadá na jihu kolem Kantonu, jinak na západě v Sečuánu, a opět jinak třeba v Nankingu a centrální „Říši středu“.

A jak se „asijská“ akupunktura liší třeba od té evropské či americké? Navenek to laik asi vůbec nepozná. Když uvidí napíchané jehličky v Mnichově, ve Washingtonu, v Šanghaji nebo u nás v Praze, bude se mu to zdát všude prakticky stejné. Hlavní rozdíl bude asi v tom, jak a proč budou jehličky napíchány. Tradiční Číňan si bude představovat, že jeho jehličky uvolňují životadárnou energii „čchi“ a usměrňují její tok po kanálech (tj. drahách), přičemž tu otvírají, tu přivírají stavidla jejímu proudu, aby jí bylo vždy a všude tak akorát, nepodléhala ani vnitřním ani vnějším „rozvracečům“, díky čemuž člověk bude zdravý a nebude ho nic bolet. Možná se k tomu jeho pacientovi dostane několika průpovídek jako koloritu, aby si svého „Mistra“ víc vážil a dobře se mu za jeho umění odvděčil. Tomu říkáme „placebo efekt“ („placebo“ znamená latinsky „ať se líbí“) a samosebou tohoto vlivu osobnosti lékaře na pacienta využívají i všichni západní doktoři. (Obr. 3)

Toto schéma se nazývá „orgánové hodiny“ a ukazuje, jak podle dávných čínských představ kolovala energie „čchi“ v těle. Za 24 hodin to stihla celkem třikrát  (I.-III.), čímž prošla všemi orgány a udržovala „zdravé tělo a zdravého ducha“. Ve staré Číně ovšem uměli určovat čas jen podle slunce, a tak je toto schéma ve skutečnosti z mnohem pozdější doby.

Západně vzdělaného lékaře dělí dnes od takových představ, poplatných starým východním znalostem, dobré dva tisíce let. Bude se na ně dívat lehce skepticky, ale shovívavě, asi tak, jako se dívá na medicínské představy starých antických lékařů Hippokrata nebo Galéna. Místo přesunu energie „čchi“ se tak bude snažit tu o stimulaci jistých mozkových center, z nichž se po jehličkách nebo elektrostimulaci určitých bodů vyplaví neuropřenašeče blokující bolest v zádech, 

Tak si mechanismus akupunktury vysvětluje dnešní medicína. „Jehličky“ působí přes zadní rohy míšní na CNS, jehož jednotlivé složky se pak pomocí neuropřenašečů podílejí na zmírňování bolestí nebo jiných obtíží. Celý proces je značně složitý a proto lze rozumět tomu, že k jeho pochopení a praxi je třeba kompletního lékařského vzdělání. 

tu o povzbuzení činnosti nadledvin k potlačení zánětlivých pochodů, tu zase o utlumení „cytokinové bouře“, díky čemuž prakticky bez následků zmizí člověku čerstvá popálenina… Mimochodem, o specifických účincích tohoto výtečného bodu na popáleniny, který leží na našem zápěstí, nemají Číňané ke své škodě dodnes ani ponětí. Snad proto, že jejich Žlutý císař se o něm v „Kánonu vnitřního lékařství“ nezmiňuje a pro léčbu popálenin jej objevil až „obyčejný český obvoďák“ z Dobříše. Jenže, proč by dnes Číňané z Čung-kuo, Říše středu studovali akupunkturistickou literaturu nějaké barbarské země, o níž „nikdo pořádně neví, kde vlastně leží“, že ano? 

Proslavená „plicní sedmička“ (LU 7, lie-čchüe, okno v mracích), nejlepší bod na popáleniny. Za jeho objevem nestojí Číňané, ale „obyčejný“ český obvodní lékař z Dobříše…


Ve světě je akupunktura respektována a brána jako relevantní metoda podpory léčby, co je u nás překážkou, aby tomu tak bylo také?

Myslím, že už jsem to z větší části zodpověděl v předchozích otázkách. Nejde přitom jen o podporu vlastní léčby, ale i o léčbu samotnou. Akupunktura se samozřejmě používá i v prevenci či podpůrně – tak třeba posiluje imunitu na buněčné i humorální úrovni, atd. Odhaduje se, že z těch či oněch důvodů využívá akupunkturu až polovina obyvatel této planety. Přezíravé, místy i nepřátelské postoje, které u nás někdy vidíme, postupně odezní. 

Navíc bych ale přidal ještě jeden moment – týká se nejen nás – o němž jsme dosud nemluvili, a tím je nepochybně všemocná farmaceutická lobby. Kdo by kupoval ty tuny prášků a přípravků za miliardy dolarů, které zatěžují náš organismus a mají na něj neblahé vedlejší účinky, kdyby lidé začali hromadně používat akupunkturu a podobné postupy? Jeden renomovaný profesor z Uppsaly byl v 80. letech požádán farmaceuty, aby prokázal neúčinnost akupunktury u bolesti. Jenomže výsledek, k němuž vědec dospěl, byl přesně opačný. Švédovi se podařilo dokázat vyplavování protibolestivých působků (enkefalinů a endorfinů) z jistých mozkových struktur po elektroakupunktuře o definovaných frekvencích, čímž byl specifický účinek akupunktury naopak potvrzen. Mj. i proto jsou bolesti zad a pohybového aparátu jednou z nejčastějších diagnóz a indikací, u nichž řada zdravotních pojišťoven (v cizině) neváhá hradit akupunkturní léčbu; vyjde to levněji než prášky, efekt je trvalejší, a navíc nemá žádné vedlejší účinky jako např. nesteroidní analgetika či kortikoidy tlumící záněty.

Působíte v neziskové organizaci ICMART, která sdružuje 80 lékařských asociací a 35 000 lékařů-odborníků na akupunkturu. Co je její náplní a cílem?

Poněkud bych to poopravil. ICMART (International Council of Medical Acupuncture and Related Techniques, neboli Mezinárodní rada lékařské akupunktury a přilehlých technik) není klasickou „neziskovkou“, jak tomu dnes rozumíme v ČR. Je to podle své Zakládací listiny obdobný lékařský spolek jako třeba naše „Česká lékařská společnost“, ale na mezinárodní úrovni. Vznikla v r. 1983 na světovém kongresu lékařů-akupunkturistů ve Vídni jako zastřešující organizace jejich jednotlivých národních organizací. Naším zástupcem v ní a zároveň jejím spoluzakladatelem je Česká lékařská akupunkturistická společnost, která je jednou z organizací České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Mimochodem, právě tento vídeňský kongres v r. 1983 byl mým prvním mezinárodním kongresem akupunktury… jsem už zkrátka pamětník. (Obr. 6)

6 ICMART je dnes největší a nejprestižnější mezinárodní organizace lékařské akupunktury. Jejím důležitým partnerem je i Světová zdravotnická organizace (WHO).

Hlavním cílem ICMART je podporovat akupunkturu prováděnou lékaři. Chce napomáhat její integraci do západní medicíny a posilovat její postavení. Spolupracuje v tomto směru i s WHO. To je důležité pro pacienty i pro lékaře. Dnes už má kolem 90 národních členských organizací, v posledních dvou letech se členy staly téměř všechny země Jižní Ameriky, kde akupunktura prováděná lékaři zažívá nebývalý rozmach. ICMART podporuje i výzkum akupunktury a snaží se sjednotit její vzdělávácí programy v členských státech (Chapter of Education). Tvoří tak protiváhu k WFAS (World Federation of Acupuncture Societies – Světová federace akupunkturistických společností), která sdružuje hlavně organizace tradičních léčitelů (nelékařů).

S kým nejvíc spolupracujete ze zahraničních odborníků a center?

Určitě jsou to v prvé řadě naši sousedé. A Slovensko snad v této souvislosti ani nevnímám jako „cizinu“ (ať se na mě slovenští kolegové nezlobí), vždyť jsme spolu zakládali a budovali československou akupunkturu a organizovali její první výukové programy. Tato spolupráce přetrvala desetiletí i rozdělení republiky, např. při společném vydávání našeho odborného periodika „Acupunctura Bohemo-Slovaca“ či při našich společných vědeckých kongresech.

Velmi dobré máme tradičně kontakty i s našimi rakouskými a německými kolegy. V dobách totality bylo Československo se svými mezinárodními kongresy místem, kde se mohli bez nebezpečí scházet a vyměňovat si zkušenosti kolegové z NDR a NSR, Rakouska, Maďarska, Polska a dalších „socialistických“ zemí. Československo se už tehdy stalo důležitou křižovatkou různých proudů ve vědecké akupunktuře, což do značné míry přetrvává dodnes, např. v podobě tzv. „Pražské školy akupunktury“.

Jaký je zájem mladé generace lékařů o akupunkturu?

Určitě pozoruji značný zájem. Už prakticky 30 let nepřetržitě vyučuji akupunkturu na 1. LF UK v Praze na pregraduální úrovni a po promoci řada mých mediků ukončuje své vzdělání na naší Katedře akupunktury IPVZ v Praze. Protože po vzniku zdravotního pojištění v r. 1992 byla akupunktura hrazena pojišťovnami, byl o ni značný zájem i mezi lékaři. Když byla z pojištění v r. 1997 vyňata, zájem o ni poněkud opadl, ale od té doby se opět zvedá. Převážná většina lékařů, kteří naši Katedru absolvují, jsou mladší ročníky.

Jak byste navrhl řešit zařazení akupunktury do standardní léčby, aby ji mohli lékaři využívat na pracovištích?

No, ono dnes vlastně není nutno nějakým zvláštním zákonem zařazovat akupunkturu do „standardní léčby“. Ona tam svým způsobem už je. Máme několik tisíc českých a slovenských lékařů-akupunkturistů, kteří zcela přesně vědí, kdy akupunkturu ano, a kdy ne. Mají na to právo a plnohodnotné vzdělání; žádný existující zákon jim v tom nebrání. Problémem ovšem je, kdo to zaplatí, protože poptávka by byla, jen asi není natolik „koupěschopná“, aby si i méně movití lidé mohli dovolit platit soustavnou a pravidelnou léčbu akupunkturou. Naše pojišťovny ji přestaly hradit v r. 1997.

Kromě finančních záležitostí je ovšem ještě třeba, aby v rámci komplexní léčby dostali jakési základní povědomí o akupunktuře a možnostech jejího nasazení i lékaři ze všech ostatních oborů, aby mohli své pacienty na akupunkturu posílat daleko dříve, častěji a samozřejměji než dnes. Mnohdy jim pomůže lépe a rychleji než pilulky. Znamená to více osvěty už na lékařských fakultách a jistě také u laické veřejnosti, ale i obrušování hran různých napětí a třecích míst.

Měla by být akupunktura svěřena jen do rukou lékařů, nebo praktici bez medicínského vzdělání mohou pomoci s léčbou také?

Osobně mám za to, že akupunktura, stejně jako ostatní lékařské disciplíny, patří do rukou lékařů. Je to zkrátka obor medicíny. Ten, kdo ji provádí, by měl mít úplné západní lékařské vzdělání a k tomu ještě navíc vzdělání v akupunktuře. Jedině lékař je na základě všech svých znalostí a zkušeností schopen zodpovědně nasadit akupunkturu, a ne jen „píchat jehličky“, kam ho napadne nebo podle dnes už překonaných představ. Někteří říkají, že „západní“ akupunkturisté mají vlastně dvojí vzdělání – v „západní“ i „východní“ medicíně. Také nesou za své konání a své pacienty plnou právní zodpovědnost se všemi důsledky. V určitém smyslu bych toleroval např. fyzioterapeuty, kteří v případě některých forem či technik akupunktury mohou dobře spolupracovat třeba s rehabilitačními lékaři. Ale byl bych při tom velmi opatrný. Na prvním místě je nepoškodit pacienta, ale pomoci mu.

Autor: Jan Hovorka

Ilustrace Archiv Petr Fiala


Warning: Use of undefined constant rand - assumed 'rand' (this will throw an Error in a future version of PHP) in /www/doc/www.tcmrevue.cz/www/wp-content/themes/ribbon/single.php on line 35