Prof. Ivo Telec: „Svět je otevřený i pro přání nemocných lidí.“

Výjimečná kniha o léčitelství a právu, která u nás nemá obdoby, vyvolává pozornost a zájem. Poprvé předkládá odborné i laické veřejnosti opěrné body – informace, fakta, zkušenosti či platná právní ustanovení ze zahraničí, samozřejmě i názory, návody k uvažování, hodnocení i postupům. Přesvědčivě naznačuje a ukazuje prolínání světů a škol filozofie, vědy, historické zkušenosti lidstva s duchovním rozměrem včetně pochyb, co všechno víme, ale (ještě) neznáme. Nejen v oblasti lékařské a zdravotní péče, léčitelství, ale i našem právním prostředí, a hlavně pro zákonodárce (!), je dílo profesora Telce nejen mimořádné, ale hlavně potřebné.

Kdo by měl Vaši knihu číst – lékaři? Státní a ministerští úředníci? Praktici? Adepti na léčitele? Nemocní?

Primárně to je kniha o platném právu. Proto se jmenuje Právo přírodního léčitelství. Určena je ale nejenom soudcům, úředníkům veřejné správy, advokátům a podobně. Čtenářský okruh tím není zdaleka vyčerpán. Myslím, že mnohé přínosné informace v ní nalezenou i samotní léčitelé či, jak říkáte, i adepti na léčitele. A také lékaři a další zdravotníci, kteří se věnují komplementární a alternativní medicíně. Nevím, zda zrovna nemocní lidé čtou takové knihy! (smích). Každý „zdravý nemocný“ si ale může v knize něco zjistit o svých právech. Třeba ve sporu s „rádobyléčitelem“, kterému chybí schopnosti nebo znalosti, nebo s někým, kdo přecenil své síly anebo se jen prostě spletl. I dobrý léčitel s nadáním „shůry“, stejně jako hudební virtuos, nemusí mít pokaždé svůj den. Stačí únava nebo zákazníky rozptýlená pozornost a léčitel může přivodit klientovi újmu špatnou radou. Třeba o složení čajové směsi. To všechno jsou vážné věci, protože se týkají zdraví. Někdy dokonce i života. S tím se ale setkáváme i ve zdravotních službách a kdekoli jinde, advokacii nevyjímaje.

Čtenáře by snad mohlo zajímat, že se u nás jedná o první odbornou knihu tohoto tematického zaměření. Například v Německu nebo Švýcarsku, ale i ve Francii, nemluvě o USA, léta existuje řada publikací o léčitelském právu včetně obhájených disertací. Pro nás mají význam i německá soudní rozhodnutí, protože máme v něčem dosti podobné právní řády.

Některá další témata čtenáři najdou ve volném pokračování pod názvem Právo komplementární a alternativní medicíny, které vyjde na jaře příštího roku. Bude více zaměřeno na zdravotní služby.

Jak lze definovat léčitelství? Není to prostě kategorie činností, zaměřujících se na ovlivnění zdravotního stavu bez zdravotnického vzdělání, jejíž provozovatelé se považují za víc, než jsou? Nejsou nelékaři s neakreditovaným vzděláním a jen minimem znalostí o lidském těle příliš troufalí, nabízejíce uzdravení? A jak lze léčitele kontrolovat, když to se zárukou nelze ani u lékařů sdružených v ČLK?

Pokus o každou definici může být ošidný. Vždy tam bude něco chybět! (smích). Výslovnou definici léčitelství v našem právu sice nenalezneme, ale můžeme ji snadno vyvodit. Vycházíme z občanského zákoníku z roku 2012, který s léčiteli počítá u závazku péče o zdraví. Stejně tak živnostenský zákon z roku 1991, když hovoří o přírodních léčitelích. Odtud byl převzat i název knihy. Původně se jedná o švýcarský výraz. Také vycházíme ze dvou vládních usnesení z let 2009 a 2011, která obsahují důvodovou zprávu k občanskému zákoníku. Vláda v nich výslovně hovoří o léčitelích. Jedná se o péči o zdraví, která pojmově nespadá pod zdravotní služby ani pod jiné druhy zdravotní péče, protože má jiné znaky. Nespadá tedy ani pod pedikérské služby nebo rekondiční masáže či pod prodej léčivých čajů apod. Ovšem ani pod pastorální medicínu, která je spjata s náboženskou svobodou.

Stručně řečeno, půjde o takovou péči o zdraví, která se zásadně vymyká způsobům tzv. školské či vědecké medicíny. Léčitelé totiž nejsou vázáni vědeckým postupem, jako je tomu ve zdravotních službách a u zdravotnických povolání. Samozřejmě, že některé oblasti se překrývají nebo mohou být hraniční. Mění se ostatně i zdravotnické obory a povolání. Někteří léčitelé působí na zdraví pomocí zvláštních osobních schopností, či to o sobě alespoň tvrdí. Léčitelské obory mají svá vlastní pravidla čili postupy lege artis. V hlavních léčitelských oborech jsou u nás zavedeny oborové standardy a etické kodexy.  To, co u nás bývá řazeno do léčitelství, je v některých jiných zemích součástí zdravotních služeb. Sama hranice mezi zdravotní službou a léčitelskou službou je spíše umělá a formální. Nemocné lidi zajímá hlavně účinnost či alespoň naděje na uzdravení nebo udržení kvality zdraví.

Podle občanského zákoníku se v některých léčitelských oborech jedná o smlouvy odvážné v právním smyslu, protože jejich plnění je vázáno na skutečnosti přírodovědně nejistě existující nebo působící. Služby jsou plněny s nadějí na budoucí zdravotní přínos, který je objektivně možný. Metafyzický prvek, pakliže by se o něj mělo jednat, totiž nelze přírodovědecky zkoumat, leda jeho vnější projevy. Nelze jej tímto poznávacím způsobem ani potvrdit, ani vyloučit. Zároveň je existence nebo působení tohoto prvku podporována důkazy filozofickými, teologickými nebo náboženskými, což je z poznávacího hlediska objektivně dostatečné tak, že nejde jen o něčí blud.

Máte ale pravdu v tom, že někteří léčitelé trpí sebepřeceňováním a považují se za někoho, kdo snad není hoden toho, aby platil daně nebo měl cedulku na dveřích s provozní dobou. Žel, léčitelství přitahuje i psychopatologické osobnosti. To se však děje i jinde, třeba v psychologii nebo politice. Jedno z použitelných hledisek, jak poznat normálního léčitele, spočívá v tom, zda „ví, co patří císaři, a co Bohu“. To, co patří „císaři“ si ovšem často hledí právní ochrany slabší strany, kterou je nemocný člověk. Proto třeba ty zmiňované „cedulky“ na dveřích pro zákaznické účely a zákaznická ochrana před klamavým konáním nebo klamavou reklamou. Léčitelské spektrum je totiž velmi široké a nelze vyloučit nekalé praktiky na úkor nemocných. Ani tady to ale není žádnou zvláštností, protože nekalé praktiky se vyskytují všude.

Někteří léčitelé skutečně mohou být nadměrně troufalí anebo dokonce podvodní. Stejně jako jiné profese. Setkali jsme se již s podvodnými lékaři i podvodnými advokáty. V Německu to už dávno vyřešili přísně, totiž odbornou zkouškou léčitelskou, která je zdravovědná a sleduje možnost spolupráce mezi léčitelem a lékařem. V Lichtenštejnsku zařadili léčitele přímo mezi zdravotnická povolání. Nejde o to, zda stát je malý, anebo velký, nýbrž o to, který z více právních modelů byl kde přijat. Vše má své výhody i nevýhody, které nutno poměřovat. Hlavním ukazatelem je ústavně zaručené sociální právo na ochranu zdraví včetně svobodné volby péče o vlastní zdraví. Někdy až příliš hájíme léčitele, kteří jsou u nás 28 let svobodni. Měli bychom hlavně chránit nemocné a oslabené lidi. Specifickou kategorii tvoří duchovní léčitelé při výkonu náboženské svobody, která není zúžena jen na registrované církve a náboženské společnosti. Knížka upozorňuje na významné rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu, který ústavně konformně oddělil duchovní léčitele od „běžných“, řekněme „vystudovaných“ léčitelů rázu spíše intelektuálního. A samozřejmě od zdravotních služeb. Ostatně i u nás máme tzv. léčitelskou církev.

Státy řeší tyto otázky ve veřejném zájmu na ochraně zdraví tak, že posuzování podléhá správnost léčitelského postupu podle příslušného léčitelského oboru a jeho pravidel. Dochází k tomu tehdy, jestliže někdo reklamuje službu nebo uplatňuje náhradu újmy; třeba jen zbytečné cestovní výdaje. Tedy, zda ten, kdo se zabývá například astromedicínou, postupoval v konkrétním případě astromedicínsky správně. Nikoli chybně podle špatně sestaveného zdravotního horoskopu apod. Více ani nelze od správních orgánů očekávat. Stejně tak by u nás posupoval soud ve sporu mezi klientem a léčitelem, zda léčitel praktikoval správně, anebo ne. A zda přivodil újmu, nebo nikoli. Správnost v těchto věcech posuzujeme podle pravidel léčitelského oboru, tedy například podle pravidel bylinářství. Reklamovat můžeme jakoukoli službu. U duchovního léčitelství správnost odpovídá náboženským pravidlům. S vědou to nemá nic společného, leda by došlo ke shodě.

Stejně jako ve zdravotních službách se ani v léčitelství právně neodpovídá za výsledek, tedy za uzdravení či zmírnění utrpení, které nemusí pokaždé nastat anebo může být jen krátkodobé. Výsledek totiž může odviset od celé řady okolností na straně pacienta či klienta včetně nutnosti změny životního stylu, změny chování apod. Odpovídá se tu za odbornou správnost vynaložené snahy o dosažení výsledku. Pokud zůstaneme u příkladu astromedicíny, půjde o astromedicínskou správnost postupu ve snaze o příznivý zdravotní výsledek. Mimochodem, indický Nejvyšší soud rozhodl o tom, že astrologie je věda. Konvence o tom, co je věda, jsou totiž různé a proměnlivé. Astrology také výslovně uznává česká vláda svým nařízením. Rozumím však, že pro někoho může být takovýto obraz světa k smíchu a chce se výhradně léčit například vysoce invazivním psychochirurgickým zákrokem s nevratnými změnami. Jinak se k tomu všemu také postaví hinduista, stoupenec New Age nebo římský katolík či ateista anebo tzv. vědecký skeptik. Ideologií je ve světě mnoho, stejně jako rozbouřených emocí. Stát svým právem ale tyto otázky neřeší. Není povolán k rozhodování ideologických nebo náboženských třenic mezi lidmi. Stát jen chrání veřejné blaho snášenlivosti na pozadí svobody, které je základem společenského pokoje a míru. Tedy i základem běžného soužití rozdílných lidí, aniž bychom se vzájemně napadali, kdo je hloupý nebo chytrý, anebo zesměšňovali.

Jak byste načrtl ideální situaci koexistence a efektivního využití mezi standardní medicínou, metodami z jiných demografických a geografických okruhů, lidovými metodami a recepty, psychosomatickými a dalšími obory? Pomohl by nějaký „Výzkumný ústav sjednocení metod“, důrazné vyškrtnutí těch, které tzv. nemají vědecké ověření, jiné normy?

Medicína se celosvětově vyvíjí. Dnes se již běžně hovoří o integrativní medicíně, která zahrnuje různé přístupy ke zdraví a nemoci. Orientální lékařství nevyjímaje. Mění se i sama filozofie zdraví a obrazy nemoci apod. Částečně to je dáno globalizací obchodu a proměnami náboženství a dalšími činiteli. Svět je otevřený i pro přání nemocných lidí. Pravidla koexistence jsou ve světě známa a někde i zavedena. Například v rámci slavné a prestižní Mayo Clinic v USA. Příkladem integrativní medicíny u nás slouží státní zařazení terapeuta a specialisty tradiční čínské medicíny mezi zdravotnická povolání a obory zdravotních služeb v loňském roce. Svět je ale v pohybu. Proti takové integraci se politicky seskupila zájmová korporace lékařů ve snaze o její zrušení. O řadě věcí ale nelze vést racionální a fakty podloženou debatu, protože mnoho lidí se zmítá ve svých negativních emocích a předsudcích. Vlastnost nedůvěřivosti je mezi lidmi poměrně hodně rozšířená. Je-li navíc spojena s neznalostí, předsudečností a pyšností, těžko dojít k jakémukoli rozumnému závěru. Rozhodují pak jen mocenské nahodilosti a emoční výkřiky.

Nemocnému bývá jedno, zda byl uzdraven dostatečně „vědecky“ anebo vědecky méně spolehlivě či dokonce nespolehlivě. Odvisí to ale i od povahy nemoci a samozřejmě od použité techniky. Nelze proto paušalizovat.

Psychosomatika, kterou jste zmínil, samozřejmě není léčitelství, ale běžný obor zdravotních služeb a lékařská odbornost. Celkově Vaše otázka asi směřuje k celostní medicíně jako přístupu k člověku. Tomu samozřejmě nikdo a nic nebrání. Vámi uvažovaný „výzkumný ústav“ by asi k ničemu nebyl. Rozdělování na „vědecké“ a „nevědecké“ je totiž zatíženo ideologií a světonázorem a samozřejmě i negativními emocemi.  Sama věda je ale otevřená. Víme, že o hmotě toho víme málo. Spory se týkají tzv. biopolí a mnoha jiných věcí, ale i čaker nebo meridiánů z tradiční čínské medicíny, které lze teoreticky vysvětlit. Západně konvenčně mluvíme spíše jen o hypotézách účinnosti, které pracují s kvalitativními vlastnostmi hmoty. Proto se vymykají měření kvantity.

Je svobodnou vůlí nemocného člověka, zda na sobě zkusí tradiční nebo přírodní léčbu, o níž se vedou přírodovědecké spory v rámci dnešní konvence. Zejména u chronického onemocnění anebo u medicínsky nevysvětlitelných příznaků, kdy dosavadní postupy byly bezúspěšné, takovému člověku ani moc jiného nezbývá. Tradiční a přírodní prevence nebo léčba bývá podložena dlouhodobým používáním a generačně předávanými a zobecnělými zkušenostmi. Proto nikdo rozumně nevyžaduje multicentrické dvojitě zaslepené pokusy, jestliže máme dostatek poznatků jinak. Tak se k tomu také staví lékové právo u tradičních rostlinných léčivých přípravků v celé EU. A přitom se jedná o specificky účinné přípravky s léčebnými indikacemi. Nikoli o doplňky stravy.

Celkově ale musíme rozlišovat, kdy se jedná o praktiky s medicínskými důkazy v biofyzice, biochemie a bioinženýrství, a kdy půjde o důkazy psychologické. Nejen v klinické psychologii nebo psychoterapii, ale dílem i v psychosomatice, která přes veškerou biofyziku a biochemii používá i některé techniky psychoterapeutické.

Víte, nepovažuji za šťastné přírodovědecké dělení na „vědecké“ a „nevědecké“ za každou cenu. Někdy totiž stačí, zda určitý postup dává rozumný fyziologický nebo psychologický smysl. Anebo smysl duchovní, pokud na něj záměrně nezapomínáme podle našeho ateistického nebo agnostického světonázoru. Například tzv. duchovní léčitelství vůbec nezajímají otázky vědeckosti, protože věda je spjata s hmotou a rozumem, kdežto zde hraje hlavní roli cit, vnuknutí a podobné „jemnější“ způsoby poznání. Slovo „energie“ je zde používáno v metafyzickém smyslu vitální síly. Nikoli fyzikálně. Stačí si jen vzpomenout na biblické záznamy křesťanů. Často se tak děje ve spojení s individuálním nadáním. U léčitelů mluvíme o různé míře senzibility jako kvalitativní vlastnosti. U nemocných lidí zase o kvalitativní míře sugestibility nebo hypnability. I když zrovna s hypnózou není radno si zahrávat ani v klinické praxi. Proto i zdravotní výzkum léčitelství bývá pojímán hlavně jako kvalitativní zdravotní výzkum, který má obecně uznávané výzkumné metody. Svou roli v praxi sehrávají i přání nemocného, jeho světonázor, kultura apod. Nemocný člověk je ostatně vždy „pánem zakázky“. Právně to platí i pro zdravotní služby a je to v zájmu ochrany poskytovatelů těchto služeb. Jinak by totiž nesli odpovědnost za to, zda se nemocný uzdravil.

Jsou relevantní metody, které vycházejí například z duchovních nebo náboženských postojů, ve srovnání se západní medicínou?

Vše, co může mít, alespoň potenciálně, zdravotní přínos převyšující zdravotní nebezpečí, je významné. Záleží ale samozřejmě od konkrétní situace a zdravotního stavu vůbec. Tam, kde má místo urgentní medicína nebo hrudní chirurgie, nebudeme samozřejmě podávat přírodní látky proti chronickým nemocem nebo ke zdravotní prevenci. Leda podpůrně.

Možná bychom se ale divili, jak hojně je u nás rozšířena duchovní péče o pacienta. Myslím tím nemocniční kaplany a oddělení duchovní péče některých našich nemocnic. Dobře, že si uvědomujeme, že lidé nejsou „biofyzikálními a biochemickými stroji“ podléhajícími bioinženýrství. Ve zdravotních službách si duchovní péče hledí vlastní právní linie. Některé nemocnice vedle sebe poskytují obojí služby. V léčitelství ale nemusíme vést žádnou formální hranici. Možná v tom spočívá jedna z přitažlivostí léčitelství a jeho poměrné oblíbenosti a stálosti mezi lidmi. Není totiž tak svázáno předpisy jako zdravotní služby.

Málo se ví kupříkladu to, že Česká společnost pro klinickou pastorační péči je součástí České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Divím se proto, že právě z lékařských stran někdy zaznívají profesní odsudky léčitelství. Nemalá část léčitelství totiž pracuje právě s duchovním prvkem či alespoň s jeho předpokladem podobně jako klinická pastorační péče. Dochází-li k rozporům mezi lidmi a jejich skupinami, většinou za tím stojí spory světonázorové, náboženské nebo obchodní. Žel, nemocní pak bývají až na posledním místě.

Je vůbec možné prolomit hranici mezi „sisyfovskou“ obranou čistoty vědy a materialistickými parametry důkazů, a tisíciletými postupy, vycházejícími ze zkušeností a výsledků, byť s jinou terminologií, vnímáním hmoty, odlišným teoretickým vybavením a podobně?

To je velká otázka filozofie vědy. Na jedné straně je nutné dbát o ryzost přesných měření a biochemických, biofyzikálních nebo bioinženýrských metod. Nemáme ani předjímat nebo zkreslovat výsledky podle svých přání apod. Biomedicínské důkazy bývají konvenčně materialisticky zbudovány.

Podle mě jádro odpovědi spočívá ve stále otevřené otázce o povaze hmoty ve světě. Víme o tom málo a musíme se spokojit někdy jen s hypotézami anebo v lepším případě s teoriemi. Ty ovšem mohou být i protichůdné a zároveň vědecky správné, opřené o teoretické vědecké důkazy a někdy i o empirii, zejména o pozorování.  Jenže, potíž spočívá v tom, že některá vědecká témata jsou téměř „zapovězena“ anebo vypuzena na vědecký okraj mimo západní přírodovědecký mainstream čili mimo dobově vládnoucí vědecké paradigma. Považuji to za velikou škodu nejen pro vědu samu, ale i pro nemocné lidi. Možná, že jedním z důvodů tohoto stavu je obava, abychom nakonec nemuseli přírodovědecky přisvědčit starým kulturním a náboženským pravdám, byť třeba tradovaným zkresleně nebo nepřesně. Roli tu může sehrávat strach některých lidí z poznání, které se může dotknout víry nebo přesvědčení. Všechno to jsou ale subjektivní činitelé. Do jisté míry to je pochopitelné tam, kde konkrétnímu člověku chybí jakékoli metafyzické zakotvení. Osobní kotvu, můžeme-li to tak říci, pak hledáme v něčem jiném. Třeba v přírodní vědě spojené s dobovou mocenskou konvencí, protože každá společenská konvence je mocenská a stýká tak pozemskou oporu. Představte si například, že by byla přírodovědecky prokázána existence hypotetického biopole živých organismů. Tím bychom mohli nakonec dospět k tomu, že svatozáře světců na náboženských obrazech či sochách umělecky vystihují realitu. Odsudky přírodního léčitelství, zejména v jeho části duchovního léčitelství, bývají poměrně často projevem ideologického boje s tvrdým protináboženským ostnem až posměchem. Tím pádem půjde o věc primárně ideologickou a mocenskou, nikoli vědeckou. Podobně bychom mohli mluvit o vitální síle, známé pod různými názvy snad ze všech kultur světa. Někteří lidé v tom žádný přínos osobně nevidí, natož pro léčbu nebo zdravotní prevenci. Podle jiných tím ale vyjadřují strach z poznání jako negativní emoci bojící se nejistoty. S tím někdy souvisí paušální odsudky léčitelství, které je navíc konkurencí jak na hospodářském trhu služeb, tak i na trhu idejí. Podobné odsudky se ale týkají i části zdravotních služeb, například některých psychoterapeutických směrů. Anebo psychosomatiky, pakliže by pracovala i se spirituálním rozměrem člověka.

Snad mohu na závěr říci, že uvažovaný budoucí zákon o léčitelských službách má být záměrně pojat natolik obecně a zároveň minimalisticky, aby nerušil svobodný prostor. Takto pojaté zákony známe i z jiných zemí. Má-li dojít k několika málo novým, nijak podstatně nezatěžujícím, povinnostem, tak z dobrého důvodu veřejného zájmu na ochraně slabých a nemocných. Řada věcí totiž pro léčitele platí již dnes podle živnostenského práva, zákona o ochraně spotřebitele nebo občanského zákoníku. Stejně jako pro kohokoli jiného v podnikatelském postavení. Ale o tom třeba příště.

Děkujeme za rozhovor.

Jan Hovorka

#lecitelstvi #tcm