Prof. Ivo Telec: Naše knihy jsou průkopnické. Zásadní věci nejsou v českém zdravotnictví řešeny!

Další publikaci, zaměřenou na právo v oblasti komplementární a alternativní medicíny vydává profesor JUDr. Ivo Telec v nakladatelství Leges. Pro profesionály-lékaře, praktiky, ale i pacienty, zajímající se o tuto problematiku, je nepostradatelná. Rozhodně by ji měli prostudovat i všichni, kdo se v minulosti i současnosti zabývají také výukou, nebo zařazením TCM i dalších metod do systému zdravotní péče a pojištění. Rozhovor je obsáhlý, ale čtěte pozorně a soustředěně!

Co přinese Vaše publikace nového? 

Kniha Právo komplementární a alternativní medicíny je již druhou publikací v pořadí, která se zabývá podobnými právními otázkami. Předchozí kniha Právo přírodního léčitelství vyšla u téhož pražského nakladatele, Leges, na podzim 2018. Oproti předchozí publikaci se letošní práce liší tím, že je zaměřena na zdravotní služby, zdravotnické prostředky a na veřejné zdravotní pojištění. Můžeme proto říci, že je více „oficiálnější“ či více „systémovější“, nežli kniha o léčitelském právu, která se týká například i duchovní léčby apod. Obě knihy jsou takříkajíc průkopnické.

Komplementární a alternativní medicínou rozumím zejména přírodní a tradiční medicínu. Nejen lékařství, ale i některé další zdravotnické obory, např. fyzioterapii nebo masérství ve zdravotnictví. V tomto smyslu, aniž bychom jakkoli nálepkovali, se jedná o všední záležitost. Ta je léta součástí západní biomedicíny. Připomeňme si medicínu manuální či fyzikální. 

Významné místo sehrává herbální medicína či fytoterapie založená na chemii rostlin. Podle mě je chybou, že fytoterapie nespadá do vyhláškového rozsahu minimálních požadavků na studijní programy všeobecného lékařství, jak jej stanoví Ministerstvo zdravotnictví. Farmaceutická studia jsou v tomto směru u nás dále. Podstatnou kapitolu jsem proto věnoval lékárenské zdravotní péči v komplementární a alternativní medicíně u nás. Nejde ale jen o můj kritický názor. Podle úředních aktů Evropské komise patří mezi závažné negativní jevy zvyšování antibiotické rezistence, a to vedle nemocničních nákaz. Právě v prvém případě může komplementární a alternativní medicína ve své části herbální medicíny sehrávat významnou zdravotně politickou a farmakoekonomickou roli. Na mysli mám například přírodní antibiotika, jejich sílu a odborně správné dávkování a délku užívání. 

Hlavní použití komplementární a alternativní medicíny, někdy i jako metody první volby, spočívá v určitých odborných snahách o zlepšení nebo zachování zdraví. Jedná se o podporu duševního a tělesného zdraví neboli o kondici či vitalitu, prevenci určitých onemocnění, léčbu méně závažných chorob, léčbu některých chronických onemocnění, léčbu bolesti v určitých případech, ale i o léčbu medicínsky nevysvětlitelných příznaků. Nikoli na posledním místě půjde o doplnění konvenční léčby první volby, například ke snížení jejích vedlejších zdravotně škodlivých účinků. A také o nahrazení konvenční léčby první volby, například v těhotenství, při kojení, alergiích nebo při antibiotické rezistenci.

Pochopitelně musíme vždy uvážit okolnosti případu, zejména pacientovu individualitu a stádium choroby i její druh a povahu. 

Herbální medicína poskytuje lidem široký prostor, který nikdy nevyklidila. I za socialismu u nás působil národní podnik Léčivé rostliny. Do značné proto jen oživujeme herbální medicínu. Dnes se tak děje i touhou po zdravém životním stylu v čistém přírodním prostředí včetně podpory zdraví, jakož i vyhýbáním se zvyšování antibiotické odolnosti spojené s některými uměle syntetizovanými chemickými látkami. Můžeme říci, že komplementární a alternativní medicína má v rozvinutém západním světě zelenou. Dáno to je jejím využitím včetně ekologické šetrnosti. Pokročile mluvíme dokonce o integrativní medicíně. 

Těžko ale tyto otázky u nás řešit na jakékoli významné lékařské úrovni, když se herbální medicína na našich lékařských fakultách neučí vůbec anebo jen okrajově. Politickou odpovědnost za tento stav nese Ministerstvo zdravotnictví, které má léta v rukou donucující právní nástroj, jak tuto situaci zlepšit. Vedle toho nám citelně chybí nástavbová lékařská odbornost lékaře přírodní medicíny, která by mohla být účelná zejména v primární zdravotní péči včetně prevence a podpory zdraví. Stačí se právně poohlédnout do Německa nebo Maďarska. Lékárenská zdravotní péče, ať by byla jakkoli přírodně a preventivně zaměřena a individualizována, nám nenahradí nedostatky primární zdravotní péče. Opět se jedná o záležitost Ministerstva zdravotnictví. Chtělo by to více odvahy, vize, odbornosti a rozhledu po okolních kulturně srovnatelných zemích. 

Kniha může dílem sloužit za podnět k revizi vyhláškového seznamu rostlinných drog pro přípravu léčivých přípravků. Stejně tak seznamu rostlin pro výrobu bylinných čajů. Další námět spočívá ve vyhláškovém rozšíření okruhu vyhrazených léčiv. To jsou ta, která jsou prodejná i mimo lékárny. Mám na mysli homeopatické přípravky, pakliže nejsou na lékařský předpis, což je u nás světově ojedinělé. Klidně by je mohl prodávat i homeopat ve své provozovně anebo lékař v ordinaci. Získat způsobilost k mimolékárenskému prodeji léčiv není obtížné.

Upozorňuji v knize také na protiprávnost skrývání zpráv o klinickém hodnocení některých zdravotnických prostředků. Mám na mysli některé nové elektrické přístroje typu plazmových generátorů či biorezonančních přístrojů. Klinické hodnocení zdravotnických prostředků přitom nemusí být složité ani nákladné. S klinickým hodnocením nových léčiv je nelze právně zaměňovat. Podstatné je, aby bylo vůbec provedeno a stalo se dostupnou součástí technické dokumentace. Zájem, víra a nadšení anebo snaha o tržní ozvláštnění ještě nemusí pokaždé stačit. Nezapomínejme navíc, že se často jedná o placené služby hrazené nemocnými lidmi. Oč více nekonvenční přístroj půjde, o to více musí být přístupny poznatky o jeho léčebné účinnosti. Jistěže nemusí být stoprocentní a pro veškerou populaci. Šance na zdravotní přínos u určitých nemocí však musí být reálná. 

Může kniha přispět ke změně situace těchto oborů, přehodnocení, zařazení do zdravotní péče? 

Již předchozí kniha Právo přírodního léčitelství přispěla k některým změnám v léčitelských oblastech. Jsem přesvědčen, že se to podaří i nové knize. První kroky spočívají v tom, že určité oblasti či problémy vůbec tematizujeme a snažíme se je věcně a potažmo právně uchopit. A tím i společensky pochopit. Odtud již bývá nakročeno k novým  zdravotně a právně politickým řešením. Svou roli také sehrává právní osvěta, která v těchto sférách u nás dosud citelně chyběla. Poskytovatelé služeb nebo výrobci se někdy zmítají v právních chybách, poplašných zprávách, desinformacích, podezřívavosti, strachu a nedůvěře anebo v profesní zášti. Na tom ale nelze nic kloudného budovat! Nejprve je nutné trpělivě vysvětlovat, jak se věci doopravdy mají, zklidnit negativní emoce a nastolit vzájemnou důvěru. A to dá hodně práce!

Uniká nám někdy, že právo tvoří nezávislý společenský systém s vlastními pravidly včetně pravidel dokazování a volného hodnocení důkazů. S přírodovědeckým myšlením to nutně nesouvisí. Co je přírodovědecky vzato pouhou časovou souvztažností, může být jistou mírou pravděpodobnosti příčinnosti v právním smyslu. Nepochopení těchto rozdílností bývá důvodem nedorozumění mezi lidmi. Netvrdím, že právní řád a právní myšlení je nejlepší. Často bývá podloženo jen politicky. Pouze právo je ale spjato s legitimním a legálním vynucením. A proto mu musíme věnovat pozornost. Nadneseně řečeno, jako advokáta mě zajímá, zda klienta „zavřou“. (Smích.)

Zpočátku bylo nutno provést „právní zmapování“ terénu. Víceméně se to podařilo. Zmapování trvalo přes čtyři roky včetně léčitelství. Mělo povahu téměř detektivní se zákonnými zvraty arteterapie a tradiční čínské medicíny, pokusem o zákon o léčitelských službách, zásadním rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu o nelékařské homeopatii a se stále otevřeným právním koncem. Další cesty již ale mohou vést k dílčím řešením. A že to je politicky možné, o tom nás přesvědčuje nedávné loňské uzákonění hrazení léčebného konopí z veřejného zdravotního pojištění. Jedná se o součást herbální medicíny. Léčebné konopí je u nás jediné fytofarmakum, které je hrazeno z veřejného zdravotního pojištění. Jinou věcí je, zda by bylo účelné a hospodárné jít ještě dále a úhrady eventuálně rozšířit.

Pokud jde o zařazení komplementární a alternativní medicíny do zdravotních služeb, nic nebrání, aby prvky komplementární a alternativní medicíny byly takto využívány. Ostatně, v řadě případů se tak již dávno stalo, aniž bychom si toho všimli a „zaškatulkovali“ si to. Klinicky se to týká zejména herbální, manuální a fyzikální medicíny. Jinou věcí je hrazení zdravotních výkonů z veřejného zdravotního pojištění. I tam ale existuje cesta u klinických vyšetření. Rozhodné je totiž samo klinické vyšetření, nikoli až tak metoda. Nemluvě například o hrazených vodoléčebných zdravotních výkonech, zábalech aj. A samozřejmě musím zmínit fondy prevence zdravotních pojišťoven. Žel, není to u nás jako v Německu, o Švýcarsku nemluvě. Důvody jsou politické. Jednak jsme u nás v roce 1997 politicky a právně upustili od možného připojištění k zákonnému veřejnému zdravotnímu pojištění, jednak u nás nebyl přijat ústavní zákon o obecném celostátním referendu. Natož o referendu na podkladě občanské iniciativy. Ve Švýcarsku se totiž jednalo o výsledek lidového hlasování. U nás se lidu nevěří! (Smích.) Rozhodování si pak drží ve svých rukou jen zvolení zástupci lidu. Ovšem i odborné elity nebo zájmové skupiny fakticky stojící nad lidem. Značný je u nás také vliv lékařských korporací. Korporativismus je ovšem politickým nebezpečím pro nezávislou státní moc.

Zajímavým poznatkem ale je, že právně vzato neexistují až tak nepřekonatelné překážky, abychom se alespoň Německu v tomto směru fakticky přiblížili. Spíše se jedná o nezájem anebo o neznalost. Někdy o obojí. Pak ale těžko něco řešit. Druží se k tomu i ochrana fondů veřejného zdravotního pojištění. Pacientská a pojištěnecká veřejnost je u nás málo zorganizovaná anebo se věnuje jen detailům péče a úhrad či velmi specifickým nemocem. Uniká pak komplexní pohled, reformní zlepšení a jeho prosazení tlakem zorganizované veřejnosti. Předpokládám ale, že dosavadní zdravotní systém má svou omezenou ekonomickou životnost. Dříve či později, spíše ale později, se dotkne dna a budeme hledat, jak z toho všeho ven. Dlouhodobě osvědčená přírodní a tradiční medicína ještě může přijít státu vhod. Otázkou je, proč ale čekat až padneme na dno. To jsou všechno věci politického vedení státu a Ministerstva zdravotnictví. Posunuty by mohly být tlakem a zájmem občanské společnosti. Ta je ale v tomto směru nepříliš zorientovaná. I proto si myslím, že vydaná práce má smysl. Jinak bych se věnoval třeba zástavám a fúzím korporací. (Smích.) 

Co se týče poslední části Vaší otázky, pléduji za opětovné zařazení terapeuta a specialisty tradiční čínské medicíny do oborů zdravotních služeb a do zdravotnického vzdělávání. Současný stav je pacientsky nepřívětivý. Tradiční čínskou medicínu mohu opět praktikovat třeba já sám jako právník. Stačí mi jen zaplatit tisícikorunový správní poplatek za ohlášení volné živností. Vědět o tradiční čínské medicíně mohu jen to, co jsem si před hodinou o ní přečetl. Podobně u nás opět platí, že akupunkturu, která se v cizině vysokoškolsky studuje i řadu let, může praktikovat kterýkoli lékař laik. Oproti Slovensku se u nás nejedná o lékařskou odbornost. Akupunktura a podobné techniky u nás tvoří jen jedny z mnoha zdravotnických metod. Může je používat kterýkoli lékař, je-li to věcně možné, aniž by získal jakékoli zdravotnické vzdělání v akupunktuře. Na lékařské fakultě se o akupunktuře a podobných technikách mnoho nedověděl, pokud vůbec něco. Možná se lékař zrovna strefí, možná ne. Možná si něco pamatuje z nějakého soukromého víkendového kurzu, možná ne. Pacient je až na posledním místě. Hlavně, když ale zaplatí. Od dubna 1997 již není akupunktura hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Podobně se to má s lékařskou homeopatií. Lékař není farmaceut, a tak se ji na vysoké škole neučil. O to více ale může být homeopatie lékařsky oblíbená. V Indii se ovšem homeopatie studuje několik let bakalářsky a pak magistersky. Následně v možném doktorském studijním programu. U nás ani hodinu. Ovšem zaplatit za ni u nás musíme. Světově ojediněle je u nás většina homeopatických přípravků jen na lékařský předpis. Na Slovensku to již před lety zrušili. Naposledy to u nás neprošlo loni na podzim. Nad některými věcmi, údajně ve veřejném zájmu na ochraně pacientů, mi zůstává rozum stát. V podstatě se jedná o politický boj o vlastní důležitost.

Kdo by si měl knihu koupit? Lékaři, praktici, léčitelé, úředníci na ministerstvu zdravotnictví … 

Kniha je určena veřejnosti, které není komplementární a alternativní medicína zdravotně lhostejná anebo s ní musí pracovat. Nejedná se ale o žádnou příručku, jak sjednat nájemní smlouvu nebo jak platit zdravotní pojištění. Publikace má specifický právní obsah. Určena je nejen právníkům, advokátům a úředníkům nebo soudcům. Své si v ní naleznou i lékaři, farmaceuti a další praktici. Nakonec i léčitelé. V podstatě se jedná o sumu současných právních poznatků o našem tématu. Předchozí kniha Právo přírodního léčitelství z roku 2018 byla vícekrát citována rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu. Možná tomu bude podobně i u této knihy.

Zorientovat se mohou též výrobci zdravotnických prostředků či potravinářští výrobci doplňků stravyNesmíme samozřejmě zapomenout na čtenáře z řad pacientské a pojištěnecké veřejnosti. Dočtou se o svých právech. Například o tom, jak to vlastně je s hrazením některých zdravotních výkonů z veřejného zdravotního pojištění.

Proč podle vás „oficiální“ medicína odmítá alternativní metody nejen přijímat, ale i hodnotit, analyzovat, sdílet se zahraničními kolegy, kteří mají prokazatelné výsledky? 

Právo ničemu takovému nebrání. Dokonce můžeme říci, že český právní řád obsahuje osmnáct dílčích prvků týkajících se komplementární a alternativní medicíny. Docela podrobně to rozvíjím ve své knize.

Otázkou ovšem je, jak tuto část medicíny vymezujeme a co všechno vkládáme do jejího rozsahu. Možná bychom se divili, ale mnohé části přírodní medicíny jsou běžným předmětem farmaceutického výzkumu, potravinářských rozborů atd. Také jsou vyučovány na farmaceutických a potravinářských fakultách vysokých škol. Rovněž tak na fakultách zdravotnických věd či fakultách tělesné výchovy apod. 

Paradoxně o to méně jim ale bývá věnována pozornost na lékařských fakultách, což považuji za velkou chybu, která si nevšímá reality a žije zahleděně „mimo čas a prostor“. V podstatě se jedná hlavně o osobnostní otázky některých hlasitých jedinců z řad lékařských či akademických funkcionářů. A také o rétorické fauly a triky, používané i politicky. Zájem nemalé části veřejnosti je někde úplně jinde. Dílem to platí i o odbornících z klinické praxe. Rétorické triky byly použity například při nedávném zákonném vyřazení tradiční čínské medicíny ze zdravotních služeb.

Tam, kde u nás skřípe medicína, naštěstí svou úlohu plní farmacie. Pro pacienty a pojištěnce to je ale chabá útěcha. 

Věnujete se legislativě pro využití také herbálních medikamentů, léčebných, podpůrných a potravinových doplňků? 

Ano, v knize se tomu věnuji právně podrobně hned v několika kapitolách. Narážíme tu na několik problémů. Asi největší problém komplementární a alternativní medicíny – nejen u nás – spočívá v odklonu od léčiv a lékového práva směrem k potravinám v podobě doplňků stravy. Může jít o obchodní spekulace a zejména o snahu dosahovat co nejmenších administrativních, finančních a odborných nákladů a podnikat v co nejvolnějším prostoru. Ovšem ve svém důsledku na úkor nemocných lidí, co se týče jejich informovanosti. 

Na mysli mám tradiční rostlinné léčivé přípravky s léčebnými indikacemi jakožto léčiva podle lékového práva. V EU byl pro ně stanoven zjednodušený registrační režim z roku 2004. Státním ústavem pro kontrolu léčiv jich je registrováno 211 v různých lékových formách od českých nebo cizích výrobců. Jedná se kupříkladu o kapky, tobolky, léčivé čaje nebo léčivé čajové směsi. Například o heřmánkový nebo jitrocelový čaj. Oba v lékové formě léčivých čajů. Anebo o žlučníkové či žaludeční čajové směsi z částí několika bylin nebo o průduškovou čajovou směs ze šesti bylin. Všechny příkladem uváděné lékové případy jsou prodejné i mimo lékárny. Například přímo u léčitele s osvědčením prodejce vyhrazených léčiv. Jiný registrační postup by byl možný u Evropské lékové agentury. Žadatelé tak mohou použít evropský nebo český, národní, zjednodušený registrační postup. V úvahu přichází i vzájemné uznávání registrací mezi členskými státy EU. Děje se tak na žádost. Účel uznávání spočívá ve volném pohybu léčivých přípravků v unii.

Klinické hodnocení nových léčiv se tu neprovádí právě proto, že se jedná o „stará“ léčiva. Proto je klinické hodnocení nahrazeno jinými poznatky. Předpokladem jsou bibliografická nebo vědecká doložení léčebného používání tradičního rostlinného léčivého přípravku alespoň třicet let, z toho alespoň patnáct let v EU. Například v tradiční čínské medicíně nebo v evropském bylinářství. Dokladem slouží kupříkladu čínské, pevninské nebo ostrovní, anebo indické, americké či ruské publikace či farmakologické nebo sociomedicínské doklady v EU. Podobně tomu je u bibliografických přehledů údajů o bezpečnosti a u souhrnných přehledů. Jistě, příprava žádosti vyžaduje odbornou práci a světový i evropský rozhled v oboru. Lze to chtít po odbornících? 

Východiskem jsou i herbální monografie EU. Nezapomeňme na Výbor pro rostlinné léčivé přípravky spadající pod Evropskou lékovou agenturu. Jistěže jsou nezbytná další rozšiřování evropsko-unijního seznamu rostlinných látek, rostlinných léčivých přípravků a jejich kombinací pro použití v tradičních rostlinných léčivých přípravcích. Zápisy do seznamu provádí Komise (EU) svými rozhodnutími od roku 2008. První dva zápisy se týkaly plodů fenyklu obecného pravého a sladkého s odkazy na monografii Evropského lékopisu. Podotýkám, že Evropský lékopis spadá pod Radu Evropy, která je širší než Evropská unie. Stačí si také přečíst některé zahraniční lékopisy. Třeba německý nebo švýcarský. Na mysli mám například antroposofika.  

Pacientská výhoda spočívá v určení léčebných indikací, délky užívání a dalších důležitých informací u tradičních rostlinných léčivých přípravků včetně údajů na příbalových letácích. Jenže, řada výrobců nechce vyrábět tradiční léčiva, nýbrž potraviny v podobě doplňků stravy s výživovými nebo fyziologickými účinky. Jelikož se ale jedná jen o potraviny na trhu, nejsou u nich samozřejmě dány léčebné indikace ani další lékové údaje, nýbrž jen omezená výživová nebo zdravotní tvrzení a další omezené údaje. U chleba nebo koláče také neuvádíme žádnou léčebnou indikaci. Zatímco u léčiv se pacient doví i délku užívání nebo jakékoli omezení týkající se délky užívání, u potravin v podobě doplňků stravy zná jen doporučené denní dávkování. Jak dlouho má doplněk stravy užívat, již nemocný člověk neví. Z výrobkového označování bylinných čajů jakožto běžných potravin určených k lidské výživě také nemocný člověk nic léčebného nezjistí. Muselo by se totiž jednat o léčivé čaje nebo léčivé čajové směsi s léčebnými indikacemi podle lékového práva.

Na trhu je nabízena řada výrobků obsahujících vitaminy nebo jejich skupiny. Například známý léčivý přípravek německého výrobce pod obchodním názvem Milgamma N obsahuje kombinaci vitaminů skupiny B. Uváděny jsou u něj léčebné indikace, protože se jedná o léčivo. Zato u komplexů vitaminů B v potravinové podobě doplňků stravy se dozvíme jen zdravotní tvrzení. U vitaminu B6 obsaženému v uvedeném léčivém přípravku se nemocný doví, že se tento lék používá, krom jiného, jako podpůrná léčba při onemocněních postihujících především periferní nervový systém s uvedením příkladů chorob. Je-li však vitamin B6 obsažen v doplňku stravy, týká se jej deset schválených zdravotních tvrzení jako „Vitamin B6 přispívá k normální činnosti nervové soustavy“. Léčebné indikace léků a potravinová zdravotní tvrzení si sice mohou být věcně blízké, ale nebývají shodné. Zdravotní tvrzení někdy potřebují ještě vysvětlení či další poradu.

Pro některé výrobce bývá ovšem jednodušší učinit pouhé oznámení Ministerstvu zemědělství, nežli podat doloženou žádost o registraci Státními ústavu pro kontrolu léčiv nebo Evropské lékové agentuře. Také to je pro ně levnější a rychlejší. Výrobci, distributoři a prodejci se někdy vůbec odklánějí od povolovacích režimů podle lékového práva. U potravin to je totiž méně přísné. Pro nemocné lidí to je však nevýhodné. Nemocní potřebují znát lékové informace o léčebných indikacích, době užívání, nežádoucích účincích, interakcích, o vlivu na schopnost řídit vozidla atd. Pouhá potravinová zdravotní tvrzení a jiné potravinové údaje bez dalšího, bez porad a konzultací navíc, jim to nenahradí. Kde jsou léčebné indikace, tam jsou i kontraindikace. A to není u potravin (kromě pár právních výjimek).

Zůstaneme-li u tradičních rostlinných léčivých přípravků, proč provádět rešerše elektronických databází a vyhledávat bibliografické podklady a ještě u nich dokládat například fyzikálně-chemickou zkoušku, ač by byla hotova za krátkou dobu a za levný peníz, když mám po ruce pouhou ohlášku doplňků stravy jako potravin. 

Proč se podrobovat přísnému a hospodářsky omezujícímu režimu lékového práva, když mi stačí ohlásit potravinářskou živnost. A dbát hygieny potravin. 

A také proč se omezovat na lékárenské prodeje, když mimolékárenský prodej humánních léčiv se v našem ohledu beztak týká jen léčivých čajů nebo léčivých čajových směsí a multivitaminových přípravků. Pokud ovšem čaje neobsahují silně nebo velmi silně účinnou látku. Pak je můžeme prodávat jedině lékárenskou cestou. Oproti tomu doplňky stravy obohatí prodejní sortiment v lékárnách i jinde. Podobně to platí o bylinných čajích jako o běžných potravinách, kdy se nejedná o lékové formy léčivých čajů nebo léčivých čajových směsí a o léčebné indikace. 

Faktem je, že v řadě bylinných případů, zejména cizokrajných, může nastat bibliografická a vůbec údajová nouze. Tu pak asi nezbývá, sledujíc obecné zdravotní dobro, než překonat postupem mimo lékové právo. Tedy přes doplňky stravy s pouhými výživovými nebo zdravotními tvrzeními a omezenými údaji podle práva potravinového (a ovšem i s poradami navíc). Výrobce totiž nemůže ovlivnit stav odborné literatury nebo monografií Evropského lékopisu či herbálních monografií EU se sekcemi tradičního používání. Jiná cesta se nabízí přes bylinné čaje. Opět ale podle potravinového práva, které stanoví podrobnosti a vyhláškový seznam. Potravinové bylinné čaje, ovšem bez léčebných indikací, lze u nás vyrábět například z kořenu ženšenu. Porady o jejich užívání proto bývají nutné nebo alespoň vhodné. Všehojový kořen, jak zní lékopisný název, však lze použít i k přípravě rostlinných léčivých přípravků s léčebnými indikacemi.

Každopádně jsou tradiční rostlinné léčivé přípravky s léčebnými indikacemi a dalšími lékovými údaji pro nemocné lidi právně (informačně) vhodnější, nežli „pouhé“ doplňky stravy jakožto potraviny s omezenými zdravotními tvrzeními. U doplňků stravy nebo ovocných či bylinných čajů se totiž potravinářsky a právně nepočítá s léčbou chorobného stavu. Proto jsou potravinářská zdravotní tvrzení u doplňků stravy omezená a řekněme opatrná. Příkladem slouží zdravotní tvrzení, že „Vlašské ořechy přispívají k lepší pružnosti krevních cév“ nebo, že „Zinek přispívá k udržení normální hladiny testosteronu v krvi“. Potravinové označování doplňků stravy jim totiž nesmí přisuzovat vlastnosti týkající se prevence, léčby nebo vyléčení lidských onemocnění nebo na tyto vlastnosti odkazovat. Jelikož se jedná o potraviny, je to pochopitelné. Jenže, právně nastavený systém léčiv včetně léčivých čajů vedle doplňků stravy včetně potravinových čajů zdaleka nefunguje tak, jak asi bylo v EU původně předpokládáno.

Za samostatnou pozornost stojí potraviny nového typu. To jsou například potraviny z hub, řas nebo částí těl živočichů, které se ve významné míře nepoužívaly k lidské spotřebě v EU před 15. květnem 1997. Proto jsou u nás míněny jako „nové“. Některé potraviny nového typu mohou mít zdravotní účinky, včetně těchto tradičních potravin ze třetích zemí (mimo EU). Z právního hlediska je zajímavé, že některé z nových potravin mají podobu doplňků stravy, například šťáva z ovoce noni v prášku, anebo bylinných čajů. Kupříkladu výtažek z hřebenu kohouta je ale zase obsažen v mléčných či jogurtových výrobcích. Sleduje se tu bezpečnost potravin. Existuje k tomu seznam Unie pro nové potraviny z roku 2017. Také by stál za revidování.

Jaké zájmy se tu projevují? Potravinářské, lékové …?

Sledován je veřejný zájem na bezpečnosti výrobků. A v některých případech, jako je tomu u léčiv, též na jejich prevenční nebo léčebné účinnosti. 

Jak jsem již říkal, problém je někdy na straně výrobců, pokud chtějí podnikat co nejvolněji, s nízkými náklady a bez vyšších odborných zátěží, což s léčivy tak úplně nejde nikde na světě. Stačí si připomenout zásady správné výrobní praxe léčivých přípravků. Setkáváme se na trhu ale i s opakem. Výrobci tradičních rostlinných léčivých přípravků si naopak zakládají na tom, že vyrábějí léčivé přípravky s léčebnými indikacemi a podle správné výrobní praxe. Nikoli „pouhé“ potraviny. Tím jejich výrobky mohou být brány za více důvěryhodné v odborných očích zdravotnické veřejnosti a mezi poskytovateli zdravotní péče, kteří jsou zvyklí a naučení používat léčiva. 

Ovšem může to být i problém EU a jejího roztřiďování výrobků se zdravotními účinky na zdravotnické prostředky, léčiva, potraviny, které se ještě dále dělí, a na kosmetiku. S tím se ale setkáváme i jinde ve světě. Těžko by se totiž někdo úředně podepsal pod snížení veřejného zájmu na znalosti bezpečnosti nebo účinnosti některých prostředků nebo látek na trhu. Uvědomit si musíme, že mezi výrobci, distributory a prodejci najdeme lidi nejen slušné a odborně zdatné, ale třeba i podvodníky lákající na něco, co není anebo je jinak. Nemusí jít pokaždé o podvodníka. Stačí jen nadšenec se svou slepou vírou. Věřit lze čemukoli. Tak je tomu ale ve všech lidských oblastech. EU a stát se to snaží vyřešit přísností ve veřejném zájmu. Otázkou je její míra, efektivita a vůbec racionalita. I to je však obecný problém celého světa. U nás v EU se mi ale zdá, že si unie na sebe vzala velké sousto, které jí zadrhává. Říká se tomu „velké oči“. Chápu pak stesky některých našich bylinářů, kteří vycházejí z poznatků získaných dlouhodobým používáním bez ohledu na právní formy a výrobková hlediska.

Někdy asi důvodně kritizujeme farmaceutickou lobby, zatímco potravinářská lobby může být ještě silnější. Veřejnosti to může někdy unikat. Zvláště tehdy, je-li vystrašena zkreslenými nebo jinak nepravdivými informacemi některých internetových „plašičů“ jitřících negativní emoce bez reálného výsledku čehokoli. Aniž bychom viděli i druhou stranu mince. Druhou stranou rozumím ochranu slabších, nemocných lidí. Slabší stranou nejsou podnikatelé ve službách nebo výrobě, včetně lékařů. Ti jsou u nás svobodni již třicet let a mají svou tržní sílu i odbornost. A kapacity na advokáty a další pomocné služby.

A to jsme v našem rozhovoru nechali stranou zdravotnické prostředky jako ušní svíčky, akupunkturní jehly či balené přírodní bahno. Nemluvě o kosmetických výrobcích se zdravotními účinky, třeba o lékařské vazelíně, anebo o těch potravinách, které jsou však právně vzato homeopatickými přípravky podle lékového práva. Rozhodná je totiž technologie výroby zahrnující homeopatické ředění. I bez ohledu na možné další výrobní postupy jako je drcení, máčení apod. Na mysli mám tkáňové soli a některé kapky. 

Ale zbytek si už může čtenář přečíst sám! Jak říkám, je to docela detektivní příběh.

Autor: Jan Hovorka
  
  
 https://www.facebook.com/tcmrevue/ 


Warning: Use of undefined constant rand - assumed 'rand' (this will throw an Error in a future version of PHP) in /www/doc/www.tcmrevue.cz/www/wp-content/themes/ribbon/single.php on line 35

No Responses