TCM: Slabé stránky legislativy. Může být pacient ohrožen?

V našem seriálu úvah a odborných statí dnes opět publikujeme z pera profesora Ivo Telce právní pohled na některá úskalí praxe TCM u nás, ve vztahu k aktuálnímu stavu legislativy. Jak poskytovatelé, tedy lékaři a praktici, tak pacienti/klienti se mohou inspirovat pro případ, kdyby se dostali do situace, která si vyžaduje právní vyhodnocení. Důležitější však je, aby se inspirovali legislativci a zákonodárci a odpovídající stav připravili preventivně. Další téma přineseme zítra.

Metody TCM, které jsou u nás v poslední době relativně podporovány, mají určité slabé stránky z hlediska legislativy. Můžeme obecně říci, jak zapadají, nebo nezapadají, čím se vymykají a v čem nejsou kompatibilní se stávajícím systémem zdravotní péče, kde je přímo možnost překračování zákona, jak se dá tento stav (obecně) řešit?

Odpověď je z hlediska zdravotnického práva jednoduchá.

Diagnostické nebo léčebné, popř. preventivní či další metody tradiční čínské medicíny anebo jiného tradičního nebo přírodního lékařství jsou v klinické praxi většinou dávno zavedeny. Mám tím na mysli klinickou praxi v zemích Evropské unie, Evropského hospodářského prostoru nebo Švýcarsku. Nepůjde proto o zdravotnické metody nezavedené, které by u nás nejprve podléhaly ověřování podle zákona o specifických zdravotních službách.

To je jedna věc.

Druhá právní stránka spočívá v tom, zda se jedná o metody, které patří mezi „uznávané medicínské postupy“ v místě a čase jejich použití u pacienta.

Uznávání určitého medicínského postupu je věcí skutkovou. Může k němu dojít různým způsobem. Například obsažením v odborném standardu anebo jakkoli jinak. Pragmaticky a reálně vzato, těžko očekávat vždy stoprocentní uznávání každým lékařem. Stačívá uznávání metody alespoň podstatnou částí odborné obce, o jejíž specializaci by se jednalo.

Stranou nakonec nelze ponechat „uznávání medicínského postupu“ pacientskou veřejností, půjde-li o poučené uznávání. Pacientská veřejnost je totiž „pánem svého zdraví“ i „pánem zakázky“. Smlouva o péči o zdraví, na jejímž základě vzniká závazek péče, je ostatně příkazní povahy, kdy pacient má právní postavení příkazce. Příkaz ovšem může znít i „dělejte si se mnou, co uznáte za vhodné“. Anebo naopak může směřovat k použití jen určité metody, je-li zde volba z více postupů, apod.

V úvahu nutno brát pacientovy preference a jeho zájmy, neboť zdravotní péče se týká blaha pacienta. Nikoli snad podnikatele poskytujícího zdravotní služby na trhu. Podobně to ostatní platí pro všechny služby, advokátní nevyjímaje.

I kdyby snad určitá tradiční nebo přírodní zdravotnická metoda nebyla v místě a čase v Česku uznávána anebo bychom o tom měli pochyby, nic by se nedělo.

Strany závazku péče o zdraví, tj. poskytovatel zdravotní služby a pacient, si mohou výslovně ujednat odchýlení se od uznávaného medicínského postupu. Platí pouze příkaz, že o tom musí být lékařem proveden odůvodněný záznam ve zdravotnické dokumentaci. Tak praví zákon o zdravotních službách. I takovýto postup by byl lege artis medicinae, protože zákon s tím výslovně počítá. Pacient by ale tento postup musel svému lékaři dovolit, resp. s jeho návrhem souhlasit. Souhlas pacienta se ale týká i mnoha jiných věcí.

Zcela jinou právní otázkou je event. újma na zdraví pacienta v případě deliktu.

Ke zdravotní újmě může dojít tak, či onak. Nebezpečí újmy ale bude obvykle menší tam, kde by se sice jednalo o u nás „neuznávaný medicínský postup“, například pro nedostatek českého zdravotnického vzdělávání, ale zároveň by se jednalo o evropsky klinicky zavedenou metodu. Třeba zavedenou na vyspělých švýcarských nebo německých klinikách. Ostatně v sousedním Bavorsku už čtvrt století funguje nemocnice zaměřená právě na tradiční čínskou medicínu. Předpokládám proto, že většina běžných diagnostických a léčebných metod tohoto lékařství tam byla zavedena do klinické praxe.

Po Evropě fungují i kliniky antroposofické medicíny, třeba ve Švédsku aj., homeopatické kliniky apod. Můžeme proto očekávat, že metody těchto lékařství tam již byly zavedeny do klinické praxe. U nás se proto již nemusí ověřovat.

Co by měl dělat klient praktika TCM, který se cítí metodou zdravotně poškozený? Nemáme na mysli subjektivní pocit nevyléčeného problému, ale evidentní zhoršení stavu s konkrétními projevy.

To je podobné jako by se jednalo o pacienta lékaře. Zákazník by měl reklamovat vadnou službu u toho, kdo mu ji poskytnul. Mohl by  u něho též uplatnit nárok na odčinění nemajetkové újmy na zdraví, popř. i na náhradu majetkové škody, pokud by mu vznikla. Tyto případy se řídí občanským zákoníkem.

Důkazní otázkou ale může být, co je příčinou zhoršení zákazníkova zdravotního stavu. Zda zákrok poskytovatele péče, anebo naopak neprovedení zákroku, ačkoli by při péči řádného odborníka měl být proveden. Může jít i o zcela jiné důvody, mezi které patří i nepředvídatelná reakce každého jedinečného organismu, nedodržení léčebného režimu, diety, změny životního stylu apod.

Právní otázky příčinnosti se posuzují podle občanského zákoníku s ohledem na péči řádného odborníka. Zdravotnické právo přitom má svá specifická pravidla této péče, která by se brala v úvahu, pokud by se jednalo o zdravotní službu podle zdravotnického práva.

Zákazník mimozdravotnického odborníka, tj. živnostníka, by se také mohl obrátit na Českou obchodní inspekci za účelem mimosoudního řešení spotřebitelského sporu podle zákona o ochraně spotřebitele.

Pacient by se zase mohl obrátit na krajský úřad se stížností.

Oba nemocní mají samozřejmě vedle toho právo na soudní ochranu svých práv na řádné plnění závazku či práva na odčinění nemajetkové újmy na zdraví, popř. na náhradu majetkové škody, třeba ušlého výdělku v důsledku pracovní neschopnosti.

Právní věda a soudní praxe mají vytvořeny metody poměřování pravděpodobnosti nebo hodnocení střetu více pravděpodobností, pokud jde o příčinu (zákrok) a následek (újmu). Těžko v těchto věcech pokaždé určit přímočarou jedinou příčinu a navíc s jistotou. Každý nemocný je totiž jedinečným případem s vlastním duševním a tělesným životem podléhajícím řadě činitelů. Jednoduché případy proto bývají v praxi ojedinělé, např. při zjevném lékařském chirurgickém zanedbání patrném již na první pohled. Proto se ve většině případů v praxi metodicky postupuje vážením míry pravděpodobnosti na základě rozumového úsudku. V tomto směru se právo a právní věda kategoricky liší od lékařské vědy, resp. přírodovědy. Někdy díky tomu dochází k nedorozuměním mezi právníky a přírodními vědci, kteří hledají přírodovědeckou přímočarou jedinou příčinu zdravotního jevu. To ale většinou nebývá právně možné. Proto se váží všechny možné příčiny podle okolností případů, jež mohou být odlišné. Inidividuality pacienta se ostatně dovolává i zdravotnické právo.

Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.

profesor občanského práva a vedoucí katedry soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, advokát a mezinárodní rozhodce