Zdeněk Chmelka: Cesta hledání sebe sama (Milníky, směry, návraty)

Asi je těžké říci co je Zdeněk Chmelka především – sinolog, cestovatel či poutník, celoživotní student čínské filozofie, jazyka a kultury, trenér bojových umění, zájemce o metody TCM a cvičení Qigongu, tlumočník, překladatel, spisovatel… Odpověď nenajdete ani v tomto rozhovoru, ale – můžete začít hledat, třeba v jeho knihách a fotografiích! Zajímat se o jeho tvorbu a zkušenosti určitě stojí za to. 

Propadnout kouzlu východní Asie, k tomu už našinec musí mít nějaký důvod, inspiraci, situaci… Jaký byl důvod ve vašem případě? Nebo prostě nešlo jinak? Vábení, nutkání, volání dálek, touha poznat, přijít něčemu na kloub, obsese…?

O Čínu jsem se začal zajímat již v dětství, a to zejména díky svému otci a jeho vztahu k bojovým uměním a osobnosti Bruce Leeho. Na střední škole jsem navštěvoval lekce karate a začal číst knihy o východoasijských bojových uměních a částečně i o základech čínské filozofie. Nadchl mne „nový“ a pro mě dosud neznámý model či způsob myšlení a uvažování. Čím více jsem učení Východu postupně poznával, tím více pro mě byly tyto znalosti logičtější a přirozenější. Navíc, vše souviselo se vším, vše se jako by vzájemně prolínalo a bralo na sebe formu jakéhosi uceleného pohledu na život a na svět (např. bojové umění se nedalo ve své původní ryzí formě odtrhnout od filozofie, od čínské medicíny, od meditačních cvičení, všude byla silně cítit přítomnost a působení dvou duálních principů Yinu a Yangu apod.). My na Západě zpravidla tíhneme k uvažování formou striktní analýzy a separování určité entity do nejjemnějších detailů. Na Východě se naopak nahlíží na život a na člověka celostním pohledem (např. makrokosmos kolem nás se odráží v mikrokosmu uvnitř nás samotných). Oba způsoby uvažování zde mají své místo (Yin a Yang) a měli by se vzájemně doplňovat (to je mimochodem i velmi lákavá myšlenka v případě kombinace čínské medicíny s medicínou západní, jak to úspěšně funguje už v některých státech Asie). Tedy, čínská bojová umění, čínská filozofie a kultura, čínský jazyk… To byly důvody, proč jsem se rozhodl vydat se touto cestou a poznat i druhou stranu mince…

Prožil jste 6 let v prostředí, kam se málokdo dostane, daleko od domova. Jak jste vnímal rodnou zemi po návratu?

Poprvé jsem se do ČR vrátil po třech letech pobytu v Číně. Tedy vlastně až po dokončení bakalářského studia v čínštině. Byl to tak trochu šok – zejména co se týče množství lidí (české ulice mi připadaly poněkud pusté a prázdné), malého provozu, většího klidu, čistšího vzduchu nebo třeba skutečnosti, že si většina Čechů odbyde svých osm hodin v zaměstnání, děti skončí brzy po obědě ve škole a pak si třeba užívají sportu, přírody, zahrádky… Pro pracovité Číňany je to spíše idylka s prázdninovou atmosférou. (A proto k nám také čím dál více jezdi na dovolenou… ;-) ) Po čase mi ovšem začaly poněkud chybět určité tradiční společenské návyky a další věci, jež se v Zemi mnoha tváří dají dodnes spatřit (zejména větší úcta ke stáří, respekt k učitelům či příslušníkům ozbrojených složek, mnohem menší agresivita občanů vůči sobě samým, větší bezpečnost, ale i některá čínská jídla, samozřejmě čínští a zahraniční přátelé apod.). V obou částech světa je něco, co mě přitahuje, i něco, co už mne láká méně.

Čím se hodnoty, vnímání skutečnosti, filozofie života v krajích, kde jste žil a o které se zajímáte, od těch našich liší?

Po pěti letech v Číně přišel rok a půl pobytu v Jižní Koreji s tím, že jsem několikrát během této doby zavítal i do Japonska. Bylo a je pro mne fascinující porovnávat rozdíly mezi těmito východoasijskými zeměmi (kultura, jazyk, strava…), přestože si dodnes spousta lidí myslí, že jsou to země téměř totožné. Mají sice do jisté míry sobě blízky historicko-kulturní základ, zejména vliv Čínské říše, ovšem jsou to dosti specifické země, jež se v mnohém od sebe i liší. Jak už bylo zmíněno výše, životní tempo, a snad i každodenní stres ve velkoměstech, jsou v těchto zemích poměrně rychlé a vysoké. Ale i přesto jsou zde stále, někde více, jinde méně, cítit silné tradiční hodnoty (zejména pak v odlehlejších oblastech). Patří mezi ně kupříkladu silná úloha rodiny, zachování si dobré rodové pověsti (tzv. zachování si tváře), tvrdý hierarchický systém, v němž si lidé dělí své role a úlohy, návyky společného stravování u velkého stolu, péče o své rodiče a předky, nebo naopak dávání svých dětí do péče prarodičům (při pracovním vytížení), tendence více spořit a méně utrácet (platí spíše pro starší generace), anebo třeba právě po staletí zaběhnutý systém určité péče o své zdraví formou cvičení bojových umění, Qigongu, aplikace tradiční čínské medicíny apod. Platí zde jiné vzorce myšlení a uvažování, na což mohou tak trochu doplatit zahraniční obchodníci, kteří neznají zdejší prostředí a kulturu a domnívají se, že zde mohou uplatňovat své zásady a postupy tak, jako byli po celou dobu zvyklí se svými evropskými či západními partnery.

Jsou podobné poznatky přenosné?

Jak pro koho a do jaké míry. Každý si určitě může z těchto zemí určitě něco odvézt, a nemyslím tím jenom třeba sošku Smějícího se Buddhy… Na někoho zapůsobí Čína chaoticky a chladně, jiný bude okouzlen vřelostí jejích občanů, pestrou paletou kulturního dědictví, chutnou stravou… Jde o to, co kdo a kde hledá. Každopádně, jedná se o cenné zkušenosti. Mě osobně tato léta přinesla mnohem širší rozhled a pochopení v tom smyslu, že dříve jsem uvažoval jako Evropan a měl určité „klapky“ na očích, aniž bych na vlastní kůži pochopil, že v jiných zemích lidé přemýšlejí a jednají jinak. A to nemusí nutně znamenat, že jiná mentalita rovná se špatná mentalita…

Zaměřujete se na cvičení a bojová umění. Je tělesná a pohybová zdatnost, schopnost zaměřit se na “živý” cíl, protivníka, pohybová sestava, je to něco jako rituál, který aktivuje spící informace v těle, nebo nacvičený stereotyp, nebo obnovoené kódy intuitivního, třeba obranného chování, které u nás jsou většinou už nefunkční?

To není jednoduchá otázka. Ovšem tradiční čínský systém výuky bojových umění spočívá v tom, že se dlouhá léta vyučují jen základy (postoje, techniky), a teprve až poté se přechází do další úrovně cvičení s aplikací v reálném boji. Drtivá většina mistrů a učitelů dodržuje tento po staletí užívaný postup, jelikož vědí, že pouze neustálým opakováním je možno docílit pozdější intuitivní reakci cvičence. Kdežto my na Západě „nemáme čas“ zabývat se několik let nebo dokonce desítek let opakováním série určitých pohybů a technik, dýchacími cvičeními a podobně. Žádáme efektivní a rychlý výsledek. Proto je pro občany západních zemí vhodné věnovat se bojovým stylům či systémům jako jsou například Jeet Kune Do, Wing-Tsun, čínský box Sanda, Systema, Krav-Maga, MMA a podobně, kde přichází poměrně slušný efekt už i po krátkém čase výcviku. Případně nosit rovnou sebeobrannou zbraň (např. ženy). Je to dáno i tím, že zde panuje mnohem větší agresivita a několikanásobně vyšší kriminalita. Mimo těchto pár let jsem necvičil čínská bojová umění tak dlouho, ovšem ze zkušeností vím, že po osvojení si daných technik mohou být také velmi efektivní. To, oč tu jde z hlediska uvažování východního je ovšem i to, že cvičení bojového umění je součástí životní cesty cvičence. Tato cesta je cestou čištění mysli, odříkání, tvrdé vůle, dodržování určitých etických pravidel a pěstování šlechetného charakteru. V tomto ohledu se tradiční bojová umění Východu liší od většiny zásahových a bojových systémů ze západních zemí.

Co může modernímu člověku ve střední Evropě dát cvičení, filozofie, způsob života dávné Číny nebo Koreje?

Člověku, jenž se o dané záležitosti vůbec nezajímá, teoreticky asi téměř nic. Ovšem někomu, kdo dokáže nějak vhodně aplikovat tyto znalosti ve zdejším prostředí, mohou tyto přinést velmi mnoho. Každý jsme jiný, každý máme jinou cestu, jiný pohled, jiná očekávání… Pro někoho může být toto vše jen koníčkem pro zkrácení volné chvíle, pro někoho zaměstnáním, pro jiného třeba životním posláním… Je vhodné si ovšem jednou za čas připomenout i zenové rčení: „Workless work; pathless Path.“. Čili asi něco jako: „Práce bez úsilí a Cesta bez Cesty.“ (tj. nesnažit se sám sebe násilím zařazovat do nějaké předepsané škatulky, ale snažit se spíše přirozeně, tedy práce bez úsilí, najít a rozvíjet sebe sama a svou osobitou Cestu).

Co je největší hodnota, kterou jste na své cestě východní Asií našel?

Životní zkušenost. Plus to, že jsem se velmi posunul na Cestě hledání sebe samého…

Jan Hovorka

To, proč a jak se do Číny vůbec dostal, si mohou čtenáři podrobněji přečíst i v knize o Zdeňkově téměř pětiletém studiu a pobytu v Zemi Rudého draka s názvem (Jiho)východní Asie – můj šálek čaje aneb Čínský jazyk a rýže – můj denní.

https://knihy.abz.cz/obchod/nakladatelstvi-zdenek-chmelka

Comments

  1. By Zdeněk Haso

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *