Štěpán Vyhlídka: Obdivuhodná čínská medicína (část 2)

2. Systém hovořící jiným jazykem

Čínská medicína vycházela z pečlivého pozorování jevů v přírodě i lidské společnosti a na základě dedukce a indukce vytvářela analogie jevů a dějů.

K pojmenování určitých jevů užívala symbolických, abstraktních kategorií (syndrom plnosti, prázdnota yangu ledvin, napadení větrem apod.) to vše s cílem praktického použití

Výhodou této určité abstrakce je např. uchopení jevů, které se na základě moderních měření a při bližším zkoumání nedají podchytit a možnost jejich ovlivnění a v případě nemoci jejich uzdravení (bolesti zdánlivě nemající příčinu, psychosomatické stavy, zvýšená teplota bez známek zánětu atd.).

Proto k nám hovoří svérázným jazykem, kterému i když se to zdá obtížné, je možné porozumět, je však třeba jen chtít a učit se mu.

Čínská medicína je součástí lidové tradice. Dívá se na člověka jako na neoddělitelnou součást přírody a vesmírného řádu, a člověka lidí jako její nedělitelnou součást, bere tělo jako malý odraz vesmírného dění. „Vše co je uvnitř se nutně projevuje na venek“ a naopak. To je také podstata celostního pojetí. Myšlenkový základ čerpá z čínské filozofie (yinyang, pět prvků). Cílem léčby je obnovení harmonie, prostředky jedinečné terapeutické metody jako jsou akupunktura, tradiční čínské masáže, fytoterapie, qigong a další metody, které se všechny řídí jednou společnou teorií a mohou se někdy si výhodou navzájem kombinovat. Při léčbě se snaží o maximální přizpůsobení léčby konkrétnímu stavu a konstituci pacienta.

Základ teorie tvoří tzv. patero učení (samostatné disciplíny teorie jsou učení o yinyangu, prvcích, vnitřních orgánech, qi, krvi a tělních tekutinách, síti drah, příčinách vzniku onemocnění a mechanismu nemocí). Používá specifické metody diagnostiky (tzv. čtvero vyšetření, která navzdory barvitým legendám musejí být použita všechna současně aby byl obraz pacienta kompletní). Zvlášť se zdůrazňuje myšlenky prevence a podpory zdraví.

Z Knihy proměn čerpá svou strukturu, dynamiku a flexibilitu, taoistické učení inspiruje základy teorie dialektickým učením, spojením s přírodním řádem a touhou po rovnováze.

Teoretický systém vychází z pečlivého pozorování přírody a je v ní pevně ukotven. Už méně, však také se projevuje vliv konfucianismu např. v hierarchizaci a řádu uspořádání systému těla (srdce je císařem atp.).

Obtížně jsou pro nás pochopitelné některé pojmy. jako např. klíčový pojem qi. Neznamená jen jakousi mystickou prazákladní sílu a materii (často se nepřesně překládá jako „energie“), ale čínská medicína má pro něj mnohem širší (a dá se říci, že i často pragmatičtější) použití.

Qi je neoddělitelně spjaté s krví (jinými slovy by se dalo vyjádřit, že qi je v jistém smyslu schopnost či funkce krve proudit a je to také její okyslyičení) a pokud neproudí plynule, je to příčina nemoci.

A stupeň jeho pochopení velmi souvisí se stupněm proniknutí do tohoto oboru.

Je třeba říci, že čínská medicína využívá tohoto termínu pro lidské tělo specificky dále rozvíjí, např. qi jater můžeme chápat jako jejich funkci (tak jak ji čínská medicína popisuje a definuje).

Navštívíme-li ordinaci čínského lékaře, shledáme v průběhu vyšetření i léčby mnoho odlišného. Po úvodním vyšetření, které se tradičně skládá z tzv. čtvera vyšetření: zrakem, sluchem (též čichem), dotazováním a pohmatem (resp. též pohmatem pulzu), si lékař utřídí shromážděné informace nejčastěji do tzv. osmeré osnovy, s použitím diferenciální diagnostiky stanoví diagnózu a určí princip léčby a zvolí nejvhodnější terapeutickou metodu. U diagnostiky se dnes přihlíží k moderním laboratorním vyšetřením i zobrazovacím metodám. Každá z vyšetřovacích procedur má stejnou výpovědní hodnotu a jsou objektivní teprve jako celek. Pulzová diagnostika je obtížně přenositelná pro aplikaci v západní medicíně, protože sbírá údaje, určené pro práci v jiném systému. Kromě léčebné metody často dává pacientovi doporučení ohledně změny nezdravých životních návyků, úpravy stravy, harmonizace emocí a případně doporučí vhodná cvičení. Cíl a princip léčby je jednoduchý: obnovit harmonii v těle.

Čínskou medicínu spojuje ucelený systém teorie, ze kterého vycházejí nejrůznější konkrétní léčebné prostředky. Mezi nejznámější patří akupunktura, fytoterapie, baňkování, moxibuce a čínské masáže. Jednotlivé terapeutické metody se často doplňují a kombinují.

Mezi jednu z nejznámějších terapeutických metod tradiční čínské medicíny zajisté patří akupunktura. Používají se různě tenké (nejčastěji o průměru čtvrt milimetru) drobné sterilní jehličky (dávno již na jednorázové použití) ke stimulování pečlivě volených míst na těle, tzv. akupunkturních bodů.

Stimulace často trvá přibližně 30 minut, může to v různých případech být déle, či naopak se jehličky po dosažení účinku okamžitě odebírají.

Cílem je ovlivnit a vhodně zvolenou kombinací techniky stimulace a volby bodů harmonizovat systém takzvaných meridián na lidském těle.

Účinky stimulace se projeví vjemem pacienta (v čínské terminologii se označuje pojmem „přítomnost qi“) a často se šíří po dráze.

Použití jehel se řídí svými pravidly (kromě hloubky zavedení je důležitý sklon, směr či dokonce roční období, den či hodina) a používá se mnoho nejrůznějších technik, které mají specifické účinky (například nahřívání jehly před aplikací, tzv. ohnivá jehla apod.).

Akupunktura má rovněž analgetické účinky, kterých se dnes využívá ji při operacích (dokonce při operacích srdce).

Je bez vedlejších účinků ovšem s podmínkou, že je v dobrých rukou a správným způsobem zohledníme stav pacienta (velmi zjednodušeně řečeno: nezaměníme stav horkosti za chlad, či nadbytek za prázdnotu apod.), je jistě bezpečnější než piercing či tetování.

Slovo akupunktura v západních jazycích znamená „vpichování jehly“ Ovšem čínský výraz zhenjiu znamená „jehla (a) moxa“. v Číně existuje úsloví „kde nepomůže jehla, pomůže moxa“. Moxování je tedy účinná a rovněž velice stará a tradiční terapeutická metoda. Používá se stimulace zvoleného místa teplem ze zažehlené tyčinky či kužílku vyrobeného z pelyňku (nejčastěji se jedná o druh Artemisi vulgaris, pelyněk černobýl) Metody se mohou používat společně, to znamená, zavedená jehla se zahřívá pomocí moxy.

Nejen v Číně se odedávna při léčbě nemocí využívali přírodní bylinné, minerální, či živočišné zdroje. Čína má však v tomto směru jednou z nejstarších doložených a pečlivě popsaných tradic na světě.

Specifikum čínské fytoterapie spočívá v dokonalé jedinečné tradiční kategorizaci bylin (podle povahy, chuti, účinků, příslušnosti meridiánů atd.) jejich kombinování do vyjímečných receptů.

Na základě pečlivého vyšetření pacienta a analýzy jeho stavu podle jedné zvolené z teoretických metod či přístupů (např. podle osmeré osnovy) se s pomocí metody vhodného kombinování léčiv (jun chen zuo shi) sestaví podle modelu základního vzoru recept, který je pacientovi připravený přesně na míru.

Takový recept má v Číně nejčastěji formu odvaru, ovšem existují i další konzistence a možnosti jak léčebné látky do těla dopravit. Kromě pilulek (tradičně s medovým pojivem), lisovaných tablet, práškových forem se používaly například bylinné obklady, náplastě či koupele.

Dnešní doba nabízí i další možnosti jakož i předpřipravené instantní formy a podoby základních receptů, které jsou pacientům snadno dostupné.

Fytoterapie opět vychází ze základních principů čínské medicíny a nepřekvapí proto, že někteří čínští lékaři dokáží převést účinky bylinného receptu do předpisu pro akupunkturu a vyjádří jej pomocí akupunkturních bodů (př. Shan Yutang ve svých komentářích ke knize Shanghanlun).

Masáž V Číně není jen prostý relaxační způsob jak uvolnit ztuhlé svaly, ale je to plnohodnotná samostatná terapeutická metoda na stejné úrovni jako je fytoterapie či akupunktura a má svojí historickou tradici. Její zařazení zahrnuje a zároveň přesahuje západní definici nejen rekondiční a regeneračních technik, ale v jistém smyslu i léčebné rehabilitace.

Název je v čínštině složen ze dvou slov ve dvou variantách označujících v podstatě totéž: názvy masážních technik. Označuje se tak buď jako tuina (tui znamená odtlačovat, na nabírat) či anmo (an je stlačovat, mo hladit).

Stojí na stejném teoretickém principu jako obě výše zmíněné terapeutické metody s tím rozdílem, že prostředkem, který přináší pacientovi úlevu jsou přímo ruce terapeuta.

Akupunktura působí přes bod na linii meridiánu, zatímco masážní technika působí na bod, meridián, případně zvolenou plochu.

Techniky zahrnují jak přímé působení na body (v západních publikacích často obecně označováno jako akupresura) tak nejrůznější další techniky manipulační či relaxační a podobně.

Čínská masáž nesmírně vyhovuje požadavkům na relaxačně léčebnou terapeutickou metodu moderní doby. Je příjemná (samozřejmě s vyjimkou léčení některých bolestivých stavů), bezpečná a účinná, bez negativních vedlejších efektů. Jedním z pozoruhodných a v našem prostředí málo rozšířených jsou také například techniky dětských masáží.

Mezi další terapeutické prostředky čínské medicíny patří také další tradiční koncepty jako dietetika, učení o pěstování zdraví, nejrůzněkší typy cvičení jako qigong a tradiční bojová umění aj.

Společným hlavním principem všech metod je odstranit blokády, zlepšit krevní oběh, a látkovou výměnu a harmonizovat činnost vnitřních orgánů. V terminologii čínské medicíny řečeno „rozproudit qi a oživit krev, zprůchodnit meridiány a obnovit harmonii yin a yangu“.

POKRAČOVÁNÍ ZÍTRA