Profesor JUDr. Ivo Telec, CSc.: Certifikace, definice, edukace, zákony… Odborný vhled do aktuální situace ve zdravotnictví a TCM

Jedno je jisté: Pokud není v praxi  a fungování TCM ve zdravotnickém systému jasno, musí se začít vyjasňovat. Každá profese má nějaké regule. Zdravotnictví je obzvlášť citlivé na neprofesionalitu, nemluvě o nedoucích, amatérech, šarlatánech a sektářích duchovně ozdravného charakteru. Takže bychom měli sezvat ke kulatému stolu odborníky – legislativce, lékaře, fyzioterapeuty, vědce, právníky, sinology, překladatele a další. A zkusit včelnit do systému péče o zdraví, v pomyslných horizonátních i vertikáních rovinách, metody TCM, jejich praktiky a specialisty, lékaře, centra, výhody, náklady, kontrolu. Na základní  pojmy a právní stav jsme se v úvodní části velkého rozhovoru ptali profesora JUDr. Iva Telce, CSc.:

TCM je pojem, fenomén, nebo… co vlastně? Existuje definice pro to, co je předmětem tolika debat? Kam máme vůbec TCM primárně zařadit?

Tradiční čínská medicína patří mezi svébytné a zároveň tradiční orientální medicíny. Používá se ale po celém světě, včetně světa západního. Tato tradiční medicína byla nepřetržitě využívána například v ostrovní nekomunistické Čínské republice na Taiwanu, dále v portugalském Macau nebo britském Hong Kongu a v čínských menšinách po světě. Její oživení v pevninské Číně v 50. letech minulého století při nedostatku lékařů  bylo jen jednou ze zdravotně politických akcí, kterou v tomto směru nelze nijak zobecňovat.

Říkám to záměrně, protože se u nás občas šíří různé mýty, zkreslené informace nebo snad záměrně nepravdy.

Podle mezinárodního práva patří tradiční čínská medicína do nemateriálního kulturního dědictví lidstva. Nejedná se ale o záležitost minulosti. O aktuálnosti tradiční čínské medicíny svědčí například její trvalé hrazení z veřejného zdravotního pojištění ve Švýcarsku od letoška anebo její zařazení do zdravotní soustavy v Portugalsku v roce 2013. Český zákonodárný postup z letošního léta proto není ničím až tak neobvyklým.

Co je podle právních ustanovení nebo případně uvažovaných kroků nutné, aby byla TCM komplexně zařazena do systému zdravotní péče? 

Tradiční čínská medicína již je zařazena do českého systému zdravotní péče a zdravotních služeb. Stalo se tak s účinností od září letošního roku. Uzákoněny byly dva nové obory zdravotní péče, a tudíž i dva nové obory zdravotních služeb.

Jedná se o nová nelékařská zdravotnická povolání: terapeuta nebo specialisty tradiční čínské medicíny. Český systém zdravotní péče se tak podstatnou měrou zařadil mezi evropské a světové soustavy integrativní medicíny.

Léčebné zdravotní výkony tradiční čínské medicíny ale u nás nejsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, protože by muselo dojít ke změně ministerské vyhlášky a následným dalším krokům.

V úvahu do budoucna připadá hrazení klinických vyšetření, pokud  by byly diagnosticky vedeny po způsobu tradiční čínské medicíny. Takové výkony by ale mohly být hrazeny jen u terapeuta nebo specialisty tradiční čínské medicíny. Nikoli u lékaře nebo klinického psychologa apod. Samozřejmě to vše platí při splnění obecných předpokladů hrazení zdravotních služeb z veřejného zdravotního pojištění.Tyto obecmé předpoklady jsou stanoveny zákonem o veřejném zdravotním pojištění. V praxi nelze vyloučit možné úhradové spory v jednotlivých případech, které by rozhodoval soud.

Výjimkou, a to od dubna 1997, zůstává zákonný zákaz hrazení akupunktury z veřejného zdravotního pojištění. K zákazu došlo bez vládního udání důvodu. Proto nezbývá, nežli o něm pouze spekulovat.  Zásadní měrou tak bylo omezeno ústavně zaručené veřejné sociální právo na bezplatnou zdravotní péči z veřejného zdravotního pojištění. Proto má případ akupunktury též ústavní rozměr.

 

Jde oddělit v rámci aktuálně vnímané TCM jednotlivé metody a dát jim různou právní kvalifikaci? Například vybrat jen akupunkturu a nepřijmout třeba moxování do této péče? Existují právní nástroje na takové vyhodnocení?

Ne, oddělení není věcně ani právně možné.

Tradiční čínská medicína má teoretický základ a tvoří svébytný celek, který je založen na vlastním obrazu nemoci a filozofii zdraví. Pojetí této medicíny neodpovídá redukovanému biomedicínskému přístupu podle konvenční přírodovědy, která je založena na velmi zjednodušeném materialistickém světonázoru, který ani nemusí odpovídat současným vědeckým poznatkům. Můžeme také říci, že tradiční čínská medicína pojmově spadá spíše do sociomedicíny, nežli do biomedicíny. Pacientům to ale může být zásadně jedno, protože žádné „škatulkování“ ještě nikoho samo neuzdravilo.

Tradiční čínská medicína bývá vědecky posouzována zejména pohledem health technology assessment, který si hledí více činitelů, nežli lékařská doktrína evidence based medicine. Samozřejmě nelze vyloučit v některých případech shodné výsledky. Na druhou stranu ale právě vědecké pojetí health technology assessment si více hledí nákladové efektivnosti, tedy i farmakoekonomiky, a vůbec hledisek sociomedicíny. V západních zemích, kde již byla tradiční čínská medicína nebo podobné jevy zavedena do zdravotních soustav, sehrávaly významnou roli právě faktory sociomedicínské a farmakoekonomické. Vědecký systém health technology assessment se používá zejména jako podklad pro zdravotně politická rozhodnutí a zákonodárství. Nesmíme si jej plést s obhajobou lékařské disertace nebo s výzkumem pro epidemiologické a biostatistické účely.

Někdy se ale obojí u nás nesprávně zaměňuje. Proto také může u nás docházet k názorovým pnutím nebo dokonce střetům mezi stoupenci biomedicíny, na jedné straně, a příznivci sociomedicíny či farmakoekonomiky na straně druhé. Z hlediska zdravotní politiky může mít význam právě druhá skupina.

Bylo by odborně nesprávné vytrhávat jakoukoli část tradiční čínské medicíny z jejího celku. Pacientská veřejnost by  mohla být uváděna v omyl, o jaký druh, povahu a význam zdravotní služby se vlastně jedná. Něco takového by proto nebylo ani ve veřejném zájmu.

Nedílnou součástí tradiční čínské medicíny je právě akupunktura a od ní odvozené techniky, které mají stejnou či podobnou teorii.

Pravdou ale je, že v některých zemích má akupunktura samostatné právní postavení, aniž by musel být „zbytek“ tradiční čínské medicíny výslovně právně řešen. Tak je tomu například na Slovensku, kde před lety zvolili jiný zákonný přístup. V takových případech ale vznikají právní problémy, co s odvozenými technikami. Nejedná se totiž zdaleka jen o akupunkturu ve vlastním smyslu, ale též o akupresuru, požehování, aurikuloterapii a mnohé další techniky, které jsou založeny na stejném základě teorie drah. Proto jsou příznačné právě pro tradiční čínskou medicínu anebo podobně i jiné tradiční medicíny.

Právě s akupunkturou vznikl u nás od září letošního roku zdravotněprávní problém. Nejsme na Slovensku, kde je akupunkturista podle zákona již léta lékařskou odborností a ambulance akupunktury patří mezi zvláštní ambulance. U nás tomu tak není. Proto od září akupunktura spadá tam, kam věcně patří. A to do nelékařských oborů terapeuta nebo specialisty tradiční čínské medicíny. Pokud by tomu snad mělo být jinak, musel by se u nás změnit zákon upravující lékařské odborné způsobilosti a odbornosti. Od letošního roku k tomu již nestačí změna pouhé vyhlášky. Zdá se, že na akupunkturu se u nás zapomnělo anebo ji nikdo nechtěl nijak právně řešit. Nejsme na Slovensku. Dávná metodická opatření Ministerstva zdravotnictví ohledně akupunktury již léta nemají žádný právní význam, protože nebyla převzata do systému zdravotnického práva.

Škoda, že tyto profesní lékařské otázky si nevzala za své Česká lékařská komora, když se pustila do ideového boje s tradiční čínskou medicínou a se státem. Zrovna zde by komora mohla sehrát pozitivní roli ve prospěch včasného vyřešení zdravotněprávního postavení některých svých nucených členů. Nesehrála však.

 

(Celý rozhovor plný zásadně důležitých informací najdete ve speciálu TCM Revue/HOSPITALin – výtisky si objednejte na tcmrevue@tcmrevue.cz)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *