MUDr. Michaela Šimková: Putování přes japonskou zahradu, stezkami TCM, se znalostí lékařských věd k Medicíně souvislostí 

Michaela Šimková je mimořádnou osobností nejen znalostmi medicíny západní, ale schopností propojovat oblasti, které vnímáme autonomně, ne-li odděleně, objevováním a prolínáním poznatků, které přicházejí z jiných oborů, skládáním obrazu osobnosti pacienta, na němž hledá příčiny nemocí a metody léčení. Vše v pokory a úctě jak před odkazem mouder dávných předků, tak současnými objevy vědy. Ptali jsme se:

Vystudovat medicínu, to se nepřihodí náhodou. Co byl váš impuls, kdy a proč jste se rozhodla stát lékařkou? Co tomu předcházelo?

Těžko lze odpovědět jednoznačně… byl to takový soubor jakýchsi indicií, že moje duše po tom prostě touží… Ale cesta nebyla úplně přímá.

Po obdržení maturitního vysvědčení, ještě než jsem vstoupila na půdu 1. lékařské fakulty, jsem 2 roky studovala na Pedagogocké fakultě obor matematika – biologie. Byla jsem z technické rodiny a matematika mě velmi bavila, fascinovalo mě řešit matematické úlohy, a tak jsem se vydala zpočátku tímto směrem. Obor matematika – biologie spojoval můj zájem o přírodu a biologii, včetně biologie člověka, s mým matematickým myšlením.

Postupem času mi však ještě něco chybělo.

Zajímala jsem se hodně o botaniku a byliny a léčila tím celou famílii. Chodila jsem na brigády do nemocnice na oddělení LDN (dnes následné péče) jako ošetřovatelka a stále více toužila být ten, kdo umí léčit, pomáhat…

Zní to celkem jako klišé, ale já to v tu dobu takhle opravdu cítila.

Nakonec jsem studium matematiky po 2 letech přerušila a šla na přijímačky na medicínu.

Samozřejmě, postupem času a v průběhu praxe a studia psychosomatiky bychom se o skutečných motivacích, které byly pod tím vším, a o tom, jak fungují lidé, kteří tak strašně chtějí pomáhat, mohli pobavit zase z jiného úhlu pohledu… Ale to je jiná kapitola.

Mě mimo jiné však fascinovalo i lidské tělo jako takové – jeho dokonalost a funkčnost, neuvěřitelné vyladění, všechny fyziologické procesy v něm probíhající atp., a samozřejmě možnosti – jak do toho možno zasahovat, pokud onemocní.

Jak vypadal po absolutoriu váš vstup do systému zdravotní péče, splnil očekávání, naděje, sny?

Můj vstup do systému zdravotní péče byl úsměvný – tedy jak pro koho.

Vyzbrojena červeným diplomem, hlavou plnou znalostí a odhodláním pomáhat a řešit jakkoli složité lékařské kauzy, jsem se vypravila do krajské nemocnice. Jaké však bylo rozčarování, když mi řekli, že lékařky – tedy ženy – neberou, že jsem silný ročník a raději si, vzhledem k mateřské dovolené a dalším komplikacím, které mateřství přináší, vyberou  lékaře-muže. No a stejný scenář se opakoval v dalších nemocnicích jihočeského kraje. Mým snem bylo zakotvit na interně a postupně se vyprofilovat v oblasti rehabilitace či endokrinologie.

Nestalo se tak.

Jediné místo, které bylo k dispozici, byla nově otevřená Léčebna U Honzíčka v Písku, kde sháněli psychiatra. Tož jsem nastoupila tam. Lidská psyché mě fascinovala odjakživa, jako správný šťouravý štír jsem přečetla mnoho knih s touto tematikou a Jung, Freud atp. nebyli pro mě neznámí muži. Nicméně jsem netoužila být tím, kdo se v léčebně od pacientů liší jen tím, že má klíče – jinými slovy, vidno u mých mnoha kolegů a kamarádů, je psychiatrická praxe často poznamenala..

Ale abych to zkrátila. Pracovala jsem v léčebně, následně v nemocnici na psychiatrickém oddělení a atestovala v oboru psychiatrie. Bylo to zajímavé, ale náročné. Pro mne hlavně v tom, že nebyl moc čas si s lidmi povídat, vést je v psychoterapii, ale spíš se vše odehrávalo v rovině medikamentů – a vytváření jejich kombinací tak, aby byl člověk alespoň “stabilizovaný”. Přestalo mi to vyhovovat. V mnoha rovinách.

Byla jsem z toho rozčarovaná, a hlavně cítila i určitou nedostatečnost celého nastavení systému v tom, že jsem, jako asi pětadvacetiletá lékařka, měla mluvit do duše mnohem starším lidem. Bylo pro mě zvláštním paradoxem, že sice znám skvěle farmakologii, umím hezky mluvit a být celá empatická, ale tváří v tvář např. zralé ženě, která toho hodně prožila, jsem se cítila ve své mladosti nedostatečně.

Vnímala jsem deficit toho, že nemám “nažité” ty životní příběhy a ani pořádný psychoterapeutický výcvik. To mě vedlo k tomu, že jsem vstoupila do čtyřletého výcviku v rodinné terapii se zaměřením na psychosomatiku, ale i tak jsem věděla, že psychiatrické oddělení není úplně můj šálek kávy.

Postrádala jsem určitou svobodu, možnost používat byliny, akupunkturu a další doplňkové metody a postupy, které jsem v průběhu let studovala souběžně s medicínou.

Už během studia jste se setkala s historickými metodami Východu. Když dnes srovnáte systém západní medicíny a TCM, v čem se mohou prolínat, obohatit?

Západní medicína je postavena na analýze. Rozebere lidské orgány na buňky a molekuly a atomy a hledá pak příčinné souvislosti… A TCM je zase systém syntézy – pozoruje různé jevy dlouho a opakovaně, všímá si souvislostí s přírodou a prostředím a skládá to jakoby přes sebe – co se jak opakuje. Pak z toho vyvodí nějaký postřeh, zkušenost, princip, na kterém staví dál… Je to jako próza (moderní medicína) setkávající se s poezií východu (potažmo TCM).

Dle mého názoru se obohatit mohou jednoznačně, pokud si ovšem budou naslouchat. Ukazuje se, a z toho mi srdce plesá,že mnoho věcí a jevů, které jsem se učila v TCM jejich “primitivní“ řečí a poetickými popisy, se ukazuje ve světle moderní vědy naprosto identické, jen se k tomu došlo doslova z druhé strany a popisuje se moderní terminologií..

Proto mi naprosto dává smysl tyto systémy ve své práci integrovat a brát si z nich to nejlepší, co dokážu.

Velmi se mi v tomto líbí příměr s japonskou zahradou, kde jsou rozmístěny kameny. A z žádného místa zahrady nevidíte všechny. Proto je třeba popojít, změnit úhel pohledu, abyste zahlédli ty další. A o tom to je. Pokud chceme opravdu člověku pomoci a porozumět jeho onemocnění, je potřeba umět se podívat i z jiného úhlu pohledu, kde můžeme zahlédnout zbývající kamínky do mozaiky.

Mnoho terapeutů TCM zavrhuje kombinování obou přístupů a je to zcela pochopitelné – říkají, že člověk si musí vybrat jedno náboženství. Já to úplně tak nevnímám. Ano, mám nastavení terapeuta TCM, ale když je potřeba, přepnu do moderní medicíny a jsem schopna tu poezii převést na vyprávění.

Jsem vděčná za to, že jsem vystudovala i západní medicínu, protože je to fascinující vidět, jak de facto tolik odlišné světy se dokáží propojit.

Dám příklad: přijde člověk s poruchou štítné žlázy. Např.hyperfunkcí. Pod tím zjistíme z odběrů, že běží autoimunitní zánět. Vyšetřím člověka dle TCM – dle jazyka a pulsu, často je tam horkost v srdci… Horkost v srdci se přenáší do tenkého střeva, kde pak najdete – z hlediska západní medicíny – zánět. Ten zpětně ovlivňuje štítnou žlázu, autoimuntním procesem. Takže vysvětlíte, co se děje z hlediska TCM, a jak se na to dívá západní medicína. Vysvětlíte, co znamenají hodnoty v jeho výsledcích po odběru krve. Nastavíte byliny, akupunkturu. Nastavíte ale i dietetiku s přihlédnutím k TCM obrazu. A pak ještě doladíte, neboť z funkční medicíny znáte autoimunitní protokol a dokážete stravu vypilovat naprosto na míru.

Paskvil? Možná, ale velmi záleží, jak to uchopíte, jak to vysvětlíte.

Myslím, že tenhle postup nejde praktikovat čerstvě po studiu, na začátku praxe. Musíte si to zažít. Dostat řeč čínské medicíny pod kůži. Přečíst spoustu knih. Být naladěn na tuto filosofickou strunu. Umět v tom jazyce myslet. A pak teprve můžete přepínat…

Vodítkem je pro mě také spokojenost mých klientů a studentů, kteří díky tomu často porozuměli svému stonání. A když porozumí, můžou s tím sami něco dělat.

Nakolik je dnes bezpečné pro lékaře, odpoutat se od akademických a materiálních teorií a vstoupit do světa, který tak vědecko-výzkumně zatím probádán není?

To je otázka, kterou si kladu taky a často. Nicméně jsem přesvědčena o tom, že v oblasti bádání o lidském těle bohužel už nevystačíme s Descartesovským modelem, ani s mechanikou či newtonovskou fyzikou, která ještě stále do určité míry medicínu ovládá. Přesvědčuje mě o tom nejen postupující výzkum třeba ve funkční medicíně atp., ale hlavně dennodenní praxe, kde vidím výsledky propojeného – integrovaného přístupu, zvláště v oblasti chronických onemocnění. Sama jsem si zvědomila koncept, že člověk je bio-psycho-sociální tvor (o čemž hovoří psychosomatika) a přidala si k tomu ještě energetický systém a spiritualitu. Tedy jsme bytosti bio-psycho-socio-energo-spirituální. Pak mi to připadá úplné. Takhle ke svým klientům přistupuji a hledám odpovědi ve všech zmíněných složkách.

A i přes občasné obavy mých bližních, zda je toto počínání bezpečné, mě vedou moje výsledky práce s klienty, intuice a nadšení, že tahle práce má smysl a že se k tomu stejně jednou přiblížíme.

Je zde podle mého však nutná určitá pokora k vědění, které je zde tolik let a schopnost naslouchat někomu, kdo je schopen se podívat z jiného úhlu.

 Vytvořila a propracovala jste vlastní systém – Medicínu souvislostí. Propojujete v něm různé metody a postupy, včetně vybraných metod TCM, znalostí z rodinné terapie, psychosomatiky a podobně. Našla jste, podle vlastních zkušeností, ideálnu odpovídající cestu k tomu, jak pomoci pacientovi?

Myslím, že jsem našla směrovky a samozřejmě je to k tomu ideálnu stále ještě dlouhá cesta. V průběhu let také cítím, že hlavním předpokladem úspěšné praxe nejsou jen informace a znalosti, ale i určitá forma sebepoznání a práce na sobě tak, aby ten, kdo provázel byl tím, o koho se může klient opřít. Aby tam byla autenticita. Abych byla v plné síle a sama uměla věci, které radím, používat praxi.

Nicméně ta cesta, na které jsem, je pro mne radostná, objevná a dobrodružná..A samozřejmě, je to pro mne neustálé nekončící studium…

Vedení ČLK, i mnoho lékařů, paušálně odmítají jakékoli metody, které neznají ze západní medicíny. Jak byste je přesvědčila, že to není objektivní?

Lišácká otázka.

Viz předchozí mé odpovědi. Paušální odmítání něčeho, co neznám, je dle mého názoru určitá pýcha, nepokora. Nemůžu odmítnout něco, o čem nic nevím. Navíc co tady slouží tisíciletí. Zasloužilo by si to alespoň prozkoumat, zkusit pochopit..A samozřejmě za mnohé hovoří i výsledky.

Mě samotné se ukazuje, že je to prostě jen cizí jazyk, kterému nerozumíme, a tak ho raději nechceme. Ano, je to jiná kultura, jiná logika, jiný typ myšlení..a asi ne každý je sto to pojmout. Ale proč nenaslouchat těm, kteří mu rozumí a mohli by nám přinést kamínek do mozaiky?

Mohla bych dál asi mluvit o pýše a egoismu současného světa, o soutěžení, o egu, o penězích, které ovládají svět, o nepokoře a neochotě ke komunikaci, o mocenských skupinách, a o všem dalším, kam ani nejsem sto dohlédnout a jež ovládá současné pole medicíny.

Dnes možná zbytečně ztrácíme čas a energii v takové válce slov a termínů. Je váš přístup celostní, holistický, alternativní, přírodní, bioetický, kombinovaný, multimetodický… Je třeba vůbec jedno slovo hledat?

Ano, baví nás hledat slova a popisovat dokonaleji a dokonaleji jevy. Ale je to jen popis a hra slov.

Důležitý je obsah. Jednota obsahu a formy. A moudrý člověk pod těmito všemi skorosynonymy najde, co je tím myšleno.

Je tím myšlena zkrátka Moudrá Medicína. Spolupracující, zvídavá a navzájem se obohacující.

Jak vypadá váš tým spolupracovníků?

Těžko říci že jsme úplně semknutý tým. Každý jsme samostatná jednotka a vzájemně spolupracujeme. Nejsme všichni na jednom místě.

Patřím tam já (byliny, výživa, psychosomatický náhled, západněmedicínský náhled), pak kolegyně zabývající se psychologií jídla a dietetikou, kolega akupunkturista a člověk ovládající biorezonanční přístroje,  poradkyně pro osobní rozvoj, kolega psychosomatik a traumaterapeut, a bylinkářka.

Myslíte,že by měli být všichni lékaři informováni o možnostech péče a léčby, jakou poskytujete vy, aby ji mohli vybirat pro pacienty?

Myslím, že by to bylo ku prospěchu věci. Nejde jen o mě, jde o princip. Zkrátka mít povědomí o lidech, kteří tímto způsobem pracují, by bylo jistě ku prospěchu.

A lékaři západní medicíny by byli také rádi, hlavně v těch chvílích, kdy už nevědí, jak s klientem dál a co mu vlasně ještě nabídnout. A to se děje, jak já to vnímám a vidím, v rámci chronických onemocnění, poměrně často.

Zahrnuje vaše Medicína souvislostí také prevenci? Jak by měl člověk žít, aby vlastně, pokud možno, lékaře nepotřeboval?

Tak prevence je základem. Právě to byl důvod, proč jsem založila Akademii medicíny souvislostí. Přináším lidem ucelené informace, aby se orientovali, byli schopni nastavit si právě prevenci (třeba jak a co jíst a pod.) a v jednoduchých případech si se svým zdravím uměli pomoci sami. Aby byli partnery v komunikaci s lékaři, aby rozuměli svému tělu a potažmo i duši, aby hledali souvislosti. A případně, že by je to přerostlo, aby věděli, kam se obrátit.

Učím je chytat ryby, místo abych jim je házela rovnou do pusy.

A jak by měl člověk žít… to je otázka na několik hodin povídání a stejně nikdy nebude zodpovězena úplně.

Každý jsme jiné konstituce, žijeme v jiném prostředí, máme nějaké vztahy, denní režim, práci, máme žebříček hodnot… Dle toho všeho by se měla nastavit rada, jak žít, aby člověk lékaře nepotřeboval.

Mám-li to přece jen zevšeobecnit, jde o jakousi harmonii v rovnováze.

Můžeme skvěle a zdravě jíst, ale když žijeme tak, že si šlapeme po svých snech, chodíme do práce jen proto, že vydělává peníze, žijeme s někým, kde se cítíme udušeni, určitě zdraví nebudeme. Takže jak by měl člověk žít je otázka velmi široká a v krátkém odstavci v podstatě nezodpověditelná.

Dle mého je jedno takové hlavní měřítko soulad sám se sebou, se svým svědomím, v maximálním sebepoznání a v radosti.

Co byste zmínila jako pro vás nejdůležitější myšlenku, princip, objev z vašeho vnímání, přijímání a předávání kombinace a souvislostí?

Principem je pro mne ona výše zmíněná japonská zahrada.

Úcta k řádu přírody, k silám, které neznáme. Víra ve vyšší princip a v to, že jsou věci, které nás přesahují a není možno je lidským mozkem obsáhnout. A na druhé straně úcta ke všemu, co bylo objeveno a osvědčilo se. K vědě, která pomáhá jít lidstvu dál. K moderní medicíně, která pomáhá zachraňovat životy a k lidem, kteří jí dali své srdce.

Tohle všechno tam patří. A dá se krásně propojit. Tomu pak říkám – moudrá medicína.

Jan Hovorka