Mgr. Štěpán Vyhlídka: Do Číny se vracím pro inspiraci

Mgr. Štěpán Vyhlídka praktikuje Tradiční čínskou medicínu a zároveň překládá a tlumočí z čínštiny. Velmi zblízka tak vnímá rozdíly mezi českou a čínskou kulturou, medicínou a tradicí, dokáže však popsat také to, co nás spojuje. A hlavně: proč má takové spojení obrovský smysl.

Jak jste se dostal k překladatelství a TCM? Souvisí to nějak, tyto dva obory? Byl nejprve jeden oblastí zájmu a druhý následoval, nebo souběžně?

Od malička mě zajímala bojová umění a východní kultura a filosofie. Roku 1994 mě kamarád seznámil s panem doktorem Du Fukunem, který vyučuje bojové umění stylu xingyiquan a má ordinaci čínské medicíny. Začal jsem u něj cvičit a více se zajímat o čínskou kulturu. Učil jsem se čínsky ve večerních kurzech na jazykové škole a později jsem vystudoval na Karlově univerzitě obor sinologie. Během studií jsem panu doktorovi pomáhal s tlumočením v ordinaci a začal i jinak rozvíjet svou tlumočnickou praxi např. v ordinaci dr. Zhaa v rámci kliniky TCM Bohemia, ale i v překladatelských agenturách apod. Dalo by se říct, že zlomovým byl pro mě rok 2002, kdy se začaly tyto dva obory pro mě stále více střetávat a prolínat. V rámci studia sinologie na pražské UK jsem odjel na roční studijní pobyt do Pekingu. V Číně jsem byl představen Du Fukunovu učiteli, panu Zhang Baoyangovi. Tehdy mu bylo již osmdesát let. Chodil jsem za ním denně a velmi mě to ovlivnilo. Vedl mě k tomu, že jazyk je pouze prostředkem, i když důležitým, a člověk by měl směřovat k něčemu vyššímu, a měl by také pomáhat druhým. Roku 2002 se mi také poprvé naskytla příležitost tlumočit odborný seminář čínské medicíny hostujícímu profesoru Bai Yunqiaovi pro studenty Československé sinobiologické společnosti. Tematika školy qigong tuina a hloubka souvislostí učení mě velmi oslovily a o čtyři roky později, když se pan profesor přesunul do Prahy, jsem měl to štěstí, že jsem, mj. i na jeho výslovné přání, následujících téměř šest let tlumočil prakticky všechny jeho semináře a kurzy v Čechách i na Slovensku. Když začal působit samostatně, oslovil mě, abych se stal jeho společníkem. Měl jsem mnoho příležitostí učit se od něj. Kromě toho jsem absolvoval ryze čínské kurzy akupunktury, masáží a klinické praxe na Výzkumném ústavu akupunktury a moxibusce Akademie tradiční čínské medicíny, kam se vždy, když je příležitost, velmi rád opakovaně vracím pro další inspiraci.

Nakolik jsou rozdílné kulturní světy v Česku a v Číně?

Myslím, že jsou velmi rozdílné. Máme jiný způsob myšlení, jiný jazyk a písmo, odlišně postavenou notovou osnovu, jinak vnímáme tradiční umění či humor, vidíme svět jinýma očima. Máme jistě i mnoho společného, ovšem vycházíme z jiné kulturněhistorické tradice, která nás formuje. Myslím si, že nejčastěji se míjíme v přímočarosti či naopak komplikovanosti vyjadřování a myšlení. V určitých situacích jsou Číňané pro nás až nepříjemně přímí a naopak někdy, resp. v čínském prostředí prakticky neustále, jste nuceni „hádat“, co jejich chování či výroky znamenají a kam oklikou míří. Za vším, každým gestem a promluvou, je totiž skrytý určitý význam. To platí často například i v umění. Vzhledem k naší odlišné kulturní tradici se v tomto směru mnohdy nemáme o co opřít. Nutí vás to být neustále ve střehu, protože uspořádání mezilidských vztahů je pro život v Číně tradičně klíčové.

Dá se najít nějaký společný prostor, prolnutí, inspirace?

Například čajovna. Abychom nehledali daleko, řekněme, kdesi v malebné pasáži Václavského náměstí v centru Prahy. Usednete do bambusového křesílka, zazvoníte a objednáte si Ochmýřené vrcholky ze Žlutých hor, váš čínský přítel usedne naproti vám a budete hovořit o poezii, umění, novém překladu knihy o čínské medicíně, anebo budete domlouvat detaily jak uspořádat výstavu designu českého skla a křišťálu v nově otevřené galerii umění v nejvyšším patře mrakodrapu v Šanghaji. Nebo se můžeme sejít ve starobylé čínské vesničce Lijiang, jejíž břidlicové kamenné střechy se klenou v podhůří vysokých hor, odkud je nedaleko k soutěsce Tygřího skoku, kudy se valí zpěněné vody jednoho z nejhořejších přítoků Dlouhé řeky. Vítá vás tady kavárna Praha. Popíjíte horkou čokoládu a prohlížíte si fotografie Malé strany a Karlova mostu visící všude na stěnách. Jiným společným prostorem setkání může být právě tak ordinace čínské medicíny, navštěvování kurzu bojového umění či večeře v čínské restauraci.

Jaká je pozice TCM v zemi původu, je to obvyklá, standardní součást systému?

Především si jí tam lidé velmi váží jako součásti kulturního dědictví, a považují ji za národní bohatství. Současně stát také podporuje a reguluje její „vývoz“ a rozvoj v zahraničí.

Její postavení a role se v průběhu času měnily a ve 20. století procházely změnami do značné míry souvisejícími s politickým vývojem. V tomto smyslu se někdy hovoří o rozdílu mezi „klasickou“ a „tradiční“ čínskou medicínou. Klasický systém byl pozměněn, zjednodušen a upraven do poněkud odlišné podoby, to však pro tuto chvíli nechme stranou.

Příchod západní medicíny byl spojený s činností misionářů, např. Lékařská misionářská společnost v Číně byla jedna z prvních organizací, která po roce 1838 pomáhala organizovat zavádění ambulantní léčby západní metodou, podporovala překládání lékařských děl apod. Nemocnice západního typu se začaly objevovat vzápětí. Na počátku 20. stol byla západní medicína zastoupená jen ve větších městech a lékařů bylo málo. Péče byla nákladná a na venkově prakticky nedostupná, proto stát podporoval šíření tradiční čínské medicíny. V tomto ohledu figurovala jako levnější a mnohem dostupnější alternativa medicíny západní.

Má řekněme regionální podoby, rozdíly?

Jistě. Čína se svou rozlohou blíží velikosti Evropy. Rozdíly mezi vzdálenými oblastmi byly vždy značné a vyvíjelo se mnoho regionálních směrů. V Číně existují jednak medicínské systémy národnostních menšin, jako např. medicína tibetská, korejská, zhuangská, yiská, ujgurská, daiská, mongolská a další, které se od systému TČM liší nejen používáním odlišných bylin, ale i svou základní teorií. Kromě toho se v rámci čínské medicíny vyvíjely samostatné školy, které vycházejí ze stejných kořenů, ale liší se preferencí jiných způsobů a technik léčby či diagnostickým přístupem. Například jižní a severní školy, které se v diagnostice odlišují například zdůrazňováním tzv. osmeré osnovy či vyzdvihováním důležitosti diagnostiky podle šestera drah. Kromě toho se formovaly směry, které nevybočovaly ze základní teorie a filosofických (nejvíce taoistických) premis, jež jim byly společné a jednotící, jen více rozvíjely či zdůrazňovaly některé z tezí, například jedna ze škol zdůrazňovala tzv. pročišťování horkosti, jiná zase posilování trávení či zateplování ledvin atd. Mezi lékaři byli významné osobnosti, které si na základě svých osobních zkušeností vytvořily vlastní techniku, ve které byli mistry a založili vlastní školu či styl. Takovýchto škol je také celá řada i v současné Číně.

Co je vám nejbližší z oboru TCM? V čem jste „dobrej“?

Mám rád čínskou medicínu, protože souvisí s čínskou kulturou, a je nesmírně rozsáhlá a hluboká. Nabízí velice zajímavé souvislosti, spojení s přírodou, filosofií atd. Je však veškerou svou teorií orientovaná k praxi. Jeden ze základních teoretických kořenů jsou principy yin a yang. Nejsou to jen prázdné kategorie „tma a světlo“, ale je konkrétní návod jak postupovat při obnově rovnováhy v těle.

Nejbližší je mi metoda tradičních čínských masáží tuina. U nás si mnoho lidí myslí, že „masáž“ znamená uvolňování svalů hnětením a tlačením, které „čím je silnější, tím víc to působí“. Představí si nahé tělo natřené olejem a potícího se maséra s osuškou kolem krku. Čínské pojetí je ale značně odlišné. Já osobně nejsem lékař. Snažím se ale postupovat podle všech principů tradiční čínské medicíny tak, aby se stav klientů, kteří za mnou chodí, zlepšoval. Vždy se snažím o to, aby použité techniky byly příjemné, bezpečné a účinné. To, v čem jsem opravdu „dobrej“ nechávám posoudit jiné. Na základě pozitivních reakcí myslím, že se mi to zatím daří.

Je bojové umění něco, co by měl poznat každý?

Určitě ano. Tradiční bojová umění jsou systémy velice komplexní systémy. Obsahují velké vědění a moudrost, a ačkoliv skutečných starých mistrů ubývá, máme v mnohém směru k těmto původním systémům snazší přístup. Měli bychom si toho více vážit a využít toho. Existuje mnoho stylů a každý si může vybrat, který mu nejlépe vyhovuje. Dnes je úloha bojového umění jiná. Učitel pana Zhang Baoyanga, mistr Wang Jiwu (zemřel roku 1991 ve sto letech) byl ještě posledním z  generace, kdy se skutečně používaly tradiční zbraně a techniky opravdu v praxi. Tehdy bylo bojové umění často spojováno s čínskou medicínou. Wang Jiwu v obojím vynikal. Dělal akupunkturu a masáže se zaměřením na chiropraxi a ošetřování zlomenin, kromě toho provozoval bezpečnostní agenturu Lidskost a spravedlnost a staral se např. o bezpečnost cestování obchodních karavan. I když se dnes učíme stejné techniky, nedosahujeme v nich obvykle takového mistrovství jako tito lidé. Máme jinou motivaci a žijeme v jiné době.

Autor: Jan Hovorka

stepan vyhlidka

 


Warning: Use of undefined constant rand - assumed 'rand' (this will throw an Error in a future version of PHP) in /www/doc/www.tcmrevue.cz/www/wp-content/themes/ribbon/single.php on line 35