Jan Werich: Tenkrát na jehličkách (další ukázka z knihy Pavilon polozapomenutých snů)

Ač to tak někdy vypadá, ani u nás není tradiční čínská medicína zase takovou novinkou. Mezi prvními praktikujícími akupunkturisty byl MUDr. Jaroslav Hovorka a mezi jeho pacienty, mimo jiné osobnosti, také Jan Werich. Herec, ale kupodivu také znalec čínských reálií, filozofií a také – TCM. Novoroční atmosféru si vám tedy dovolíme obohatit vzpomínkou na umělce a v dialogu, který spolu vedli lékař, zde zvaný Bosonohý, a jeho pacient, moudrý Klaun, v knize Pavilon polozapomenutých snů. 

Vybrané úryvky berte jako dárek – snad vás trochu, nejen v prvních dnech nového roku, obohatí a potěší.

(Úryvek 2)

 

Na stole ve váze se třpytily oranžové chryzantémy.

Druh nazývaný v Číně

 Jarní vlaštovka v broskvovém údolí.

Vedle několika popelníků ležely karty. Barevné.

Několik lahví vína.

   Clonou modravého kouře prosvítali dva hráči.

Klaun obnažil předloktí a podkolení. Bosonohý zavedl šest jehel a Klaun pravil, že to nevypadá ani jako léčení.

KLAUN: 

„Já se nedivím, že vašemu počínání tolik doktorů nevěří, pane.“

BOSONOHÝ:

„Ranní houby nikdy nepochopí, jak krásné je novoluní. Studniční žábě o moři nevykládej. O ledu mlč před letním hmyzem, omezenému vzdělanci věci nevypravuj, o nichž jeho učitel nikdy nemluvil.

KLAUN:

„Co se snese v lese, nesnese se na plese, to je známý, ale vono se vlastně neví, co to akupunktura je, že jo?

A to já mám rád, když se něco neví.

Proč se třeba dřevo na horní desky houslí musí štípat sekerou a na spodní desku řezat pilou a proč to cvičený ucho pozná, když se to udělá obráceně.

Proč cvičený oko pozná sedm druhů černě čínské duše a proč ten čínskej básník řek tenkrát svýmu příteli:

Vodu na čaj ze studny Liu přivez plachetnicí, ne veslicí, protože bychom si na čaji tolik nepochutnali.“

BOSONOHÝ:

„Tři atomy tvoří vodu. Kdo dnes ví, jak jsou prostorově uspořádány? Proč je devět různých druhů ledu? Proč led plave? Proč vodě vře okolo plus sto stupňů? Proč se roztahuje při mrznutí?

   To všechno se neví.

   A pije se.

Jsou gravitony nebo ne? A přece se lítá.“ Čím složitější systém, tím menší zásah stačí, abychom ho ovlivnili. K horšímu, k lepšímu.

Vyndám-li jedno kolo žebřiňáku, pojede dál. Jen nepatrný zásah ale vyřadí z provozu mikroskop nebo jiný složitý přístroj.

Je možné, aby tak moudrý národ dělal tisíce let něco, co by nemělo smysl?

První kniha o akupunktuře pochází z roku 2500 před naším letopočtem.

Čínští lékaři nebyli nikdy špatní pozorovatelé a léčitelé. Krevní oběh popsali v roce sedm. Angličan Harvey v minulém století.

Perský státník a lékař Rašíd al-Hamdání sestavil encyklopedii čínského lékařství ve třináctém století.

Španělští Maurové se jezdili učit léčitelství za Velkou zeď.

V sedmnáctém století napsal německý filozof Leibnitz svému příteli:

Není nic, co bych si přál vroucněji, než přenést k nám čínskou lékařskou vědu. Je daleko lepší než naše.

Podle čeho dělá čínský lékař diagnózu?

Ptá se nemocného na předky. Na zaměstnání. Na místo pobytu a minulé choroby. Na jídlo a na trodinu. Dívá se na jeho obličej, oči, jazyk. Dech a kůži. Sleduje jeho tep.

   Zná tep bílý a rudý. Zelenomodrý. Žlutý a černý.

   Plynulý a kluzký. Hrubý a rozptýlený.

   Ten prvý cítí, jako by čechral peří volavky.

   Jako by slyšel šumění vrcholků jilmů.

   Kluzký mu připadá jako perly náhrdelníku, prokluzující mezi prsty.

   Tep hrubý vnímá, jako by červ ožíral listy skořicovníku.

   Roztpýlený mu připomíná květy na louce.

Teprve potom zvolí bod, do kterého zavede jehlu. Bod má jiné vlastnosti – elektrické a tepelné – než okolní kůže. Nejlépe ho najdou slepci. V různé hloubce, v různém úhlu pod bodem leží nervová tkáň. Je nutno ji podráždit, nebo utlumit. To závisí na době dráždění. Dlouhodobé dráždění vyvolává útlum.“

KLAUN:

„Když mě píchnete někam úplně jinam, vyléčíte mi něco úplně jinýho nebo co?“

BOSONOHY:

„Jehla může uskodit i pomoci. Jde o to, kdo ji má v ruce. Kdysi i kat.“

KLAUN: 

„To píchání mi připomíná hraní na klavír, při kterým hráč taky dělá jen takhle prstama jakoby nic, sedí a usmívá se, protože všecko je jako nic, když se to umí, to já třeba kdysi uměl vodní pólo, dokázal jsem plavat proti proudu vod Občanský plovárny skrz šlajsnu až pod Barrandov, ale to už je dávno, co to bejvalo nic a já bejval peruťolehkej.

A teď, pane, jedeme na čtyřicet pět a na postupky. Dáváte.“

 

   Čas plynul a červené a černé skvrny starých čínských karet pchaj-tiu trčely obráceny k začouzenému stropu.

   Džoro vydupával kruh do napadaného sněhu okolo topolu.

   Temný mrak zakryl Kassiopeiu.

103